aneb

Chorská drácha

V šišlavé Evropě (130)

Celá evropská scéna populární hudby – až na Brity a pár šťastlivců buď mimořádně nadaných, anebo zavátých někam do prostředí rodilých mluvčích – šišlá anglicky. V normálním životě je to asi jedno, navíc jen Britové by mohli říct, jestli je to vůbec výhoda, když si velká část civilizovaného světa vybere ke komunikaci jejich mateřštinu. Já jako člověk, který má ke svému rodnému jazyku silný vztah, bych určitě často trpěl. Nesu dost těžce i to, jak dneska s češtinou zacházejí třeba v televizi nebo v novinách. Když moderátorka poněkolikáté za sebou řekne, že je „za to ráda“, přestávám se soustředit na obsah vysílání...

Teď se ale zkouším vžít do britské kůže a vzpomínám, co mi vyprávěl jeden z těch vyvolených – překladatel František Fröhlich, který se kdysi na naší straně železné opony naučil tak skvěle oxfordskou angličtinu, že mohl namlouvat komentáře k filmům putujícím pak na rozdíl od něho do Británie. Učil také na filozofické fakultě a jednou prý na zkoušku přišla slečna, která spustila anglicky plynně a velmi suverénně, neboť si tu řeč osvojila, když v Británii pracovala jako au pair. A protože zkoušející jí nechtěl ublížit, po chvíli ji přerušil a řekl jí: „Tedy, anglicky jste se naučila opravdu výborně, jen bohužel ve špatném prostředí...“

Kdekdo dnes skládá anglické texty k písničkám, a protože je na tom většinou ještě hůř než ona slečna, používá tu slovní zásobu, kterou má. Průměrně sečtělý člověk mívá ve své mateřštině k dispozici slušnou zásobu synonym, ale zkuste si je schválně vybavit v angličtině... A tak jazyk chudne a hloupne, ocitáme se v jakémsi jazykovém supermarketu, kde jde všechno snadno a funguje to jednoduše a masově. My to běžně nepoznáme, ale být Brit...

Nedávno ke mně přes internet doputoval klip, v němž německý zpěvák Denny Schönemann zpívá česky píseň nazvanou Tento Sen. ám si ji napsal, sám s úsměvem nazpíval:
Znam mnocho krásnych šen, ale ty seš skutečný sen. Něco takovýcho nykdy sem nevitěl. Tvoje chůze, jak se smeješ, tvoje oči krásny sou, já se zbláznim, ktyž je vidim stát. Chorska drácha v mém příše, protože o tobě sním...

Na mě to tedy působilo až surrealisticky. Takhle asi musí vnímat rodilý Brit ten zbytek šišlavé Evropy, která se snaží prorazit na hudební trh s pomocí jeho jazyka! Já jsem také párkrát s láskou a obdivem zapěl písničky Randyho Newmana v jeho mateřštině, ale teď slibuju, že už to dělat nebudu. Jen o samotě a když sousedi odjedou na dovolenou... Než tohle, to se radši upřekládám k smrti, abych si ty krásné songy mohl zazpívat česky.

Povídal jsem si o tom s Tonym Ackermanem, americkým jazzovým kytaristou, který u nás žije už od poloviny osmdesátých let, a přestože umí moc dobře česky, raději nezpívá.
„Jak to na vás působí, když celá Evropa komolí angličtinu a šišlá?“ zeptal jsem se ho.
„Je to hrozný,“ řekl upřímně. „Jediná kapela, u které mi to nevadí, je ABBA. Jejich angličtinu totiž překoná hudba. Ta je ještě mnohem strašnější!“