aneb

Karliku, Karliku, vrať se...

Stojím s mikrofonem na jevišti opřen o klavír a povídám si si s kolegy, kteří přišli na tradiční předprázdninové setkání Osamělých písničkářů. Jsme v poměrně solidní nadmořské výšce nedaleko břevnovského kláštera, postaveného kdysi naštěstí prozíravě vysoko, takže povodně zuří kdesi daleko a nás se jakoby v tuto chvíli nemusejí dotýkat. Přesto jsou všude cítit, na jevišti i v publiku, a člověk má chuť nějak se k tomu všemu vyjádřit, aby se jaksi utvrdilo slovem, že nejsme cynici, kteří se baví, zatímco ostatní trpí.

Co třeba napsat nějaký protestsong proti povodním, vynadat pánubohu nebo předkům, vytáhnout se z pozice vědoucího vtipálka na všechny ty nepoučitelné chudáky, kteří si po desetiletí stavějí domy v nejrůznějších Mokropsích u řeky, protože věří, že tam už žádná povodeň určitě nepřijde...

Postupně předstupujeme před mikrofon, ale nikdo nic takového neprohodí ani nezanotuje. Dávno přece víme, že na aktuální zpravodajství jsou tu noviny a televize a vyjádření lidského hněvu a chuti protestovat poslouží daleko lépe skutečná demonstrace někde na náměstí než písnička v malém divadle.

Nemohu se ovšem vyhnout tomu, abych nevzpomněl tu nejpovedenější píseň o povodních, kterou znám. Napsal ji skladatel, pianista a můj idol Randy Newman v sedmdesátých letech a pojednává o katastrofálních záplavách, které se odehrály ve státě Louisiana v roce 1921:

Louisiano, Lousiano,
zkoušejí nás všechny spláchnout!

Zpívá se z pohledu těch, kteří jsou tímto neštěstím postiženi. A jednoduchou zkratkou pak autor vylíčí ten neustále se opakující obraz politiků, kteří přijíždějí (tenkrát) či přilétají (dnes) na místo pohromy a jejichž chování nikdy nemůže připadat postiženým nešťastníkům odpovídající:

Prezident Coolidge přijel na Jih železniční drahou
s malým tlouštíkem s blokem v podpaždí.
A prezident řekl: Koukni, tlusťochu, není to hanba,
co ta řeka provedla krajině tady těch chudáků?

Randy Newman mohl tu píseň bez rozpaků napsat až po padesáti letech od té děsivé události. Jen tím získala na síle a opravdovosti. To podstatné se totiž při každé podobné katastrofě téměř navlas stejně opakuje. A odstup je nezbytný proto, abychom mohli uvěřit, že tu píseň autor neskládá jen tak účelově. Zkuste totiž v okamžiku, když se tragédie odehrává, zazpívat. Normální člověk mívá stažené hrdlo úzkostí či žalem a zpívat o tom v tu chvíli může leda ten, koho se celá věc nejspíš moc nedotýká.
Jako když prezident nepochopitelně žertuje o utopených novinářích...

Přednesl jsem o tom směrem ke kolegům na jevišti krátkou řeč, řekl jsem, že nejlepší angažovaná píseň je podle mě ta, která je nadčasová. Pak k mikrofonu předstoupil s kamenným výrazem Karel Vepřek a za doprovodu své heligonky rakousko-uherského původu zazpíval „písničku pro krále Karla IV.“:

Karliku, Karliku, vrať se!
My máme blbýho vládce
Karlíku, Karlíku vrať se
Nenech si na žezlo zvracet!

Sál se prohýbal smíchy, atmosféra se najednou uvolnila, tím smíchem nám jako by odlehlo a já sám jsem byl se svou úvahou o nadčasovosti písní v tu chvíli poněkud legrační. Ale trvám na ní! Písničky jsou zkrátka lepší, když jsou nadčasové, a vydařené výjimky ať prosím nadále toto pravidlo o to víc potvrzují!


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)