aneb

Nové album - po sedmadvaceti letech...

Hlavní postava z alba Daniela Fikejze Psí hodinář mi trochu připomíná Poutníka z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, i když je jiná doba. To album působí značně monumentálně. Zaznívá na něm nespočet různých nástrojů a zvuků, podílelo se na něm více než čtyřicet hostů – zpěváků či hudebníků. Dan vydal svou poslední desku Situace na střeše ještě s kapelou Combo FH před více než sedmadvaceti lety; teď jako by chtěl zúročit všechny zkušenosti z mnoha let soustavné práce.

Od doby, kdy Danovi vyšlo předchozí album, se hudební scéna úplně proměnila. Z vinylových desek se staly sběratelské kousky, skončily i kazety, odcházejí cédéčka, za chvilku zmizí i empétrojky. Všechno najdete na internetu, kdo tam nemá klip, je mrtvej, a servery jako YouTube hudbu neuvěřitelně zdemokratizovaly. Hudební průmysl v agonii hledá nové formy k přežití a nikdo nemá jasno ani v autorských právech, a tak je většina ignoruje a dělá si, co chce. Jen písnička, ta stará drobná umělecká forma, tady bude pořád, i tehdy, kdy poslední hudební byznysmen začne raději prodávat košile.

A teď přichází Dan Fikejz se svými osmnácti písničkami, v nichž je přesně vyvážená dávka něhy, srandy, naštvanosti, naděje a zoufalství. Jako by ignoroval všechny ty nepotřebné kulisy takzvané populární hudby. Jako by se tu zjevila reinkarnace o něco málo laskavějšího Franka Zappy.

Skladatel si hraje se zvuky, zmocní se třeba kdysi zakoupeného samplu s legendární trubkou Louise Armstronga, a když mu omylem zazní v počítači jako akord, je nadšen a připadá mu to jako zvláštní smutná klouzavá kytara nebo nástroj z nebes. Já bych to z jeho nahrávky nedokázal vyčíst, ale k albu je naštěstí přiložen Fikejzův doprovodný text. V něm píše třeba o písničce Kůže toto: „Není tam basa, ale používám bizarní zvuky z Yamahy DX-7 přes vintage echa, kdyby si to chtěl někdo vychutnat.“

Já jsem si vychutnával hlavně texty. Fikejzův Poutník se jmenuje Psí hodinář, podle té nejněžnější a nejchytlavější písničky. Zdaleka to není jen romantik, umí se změnit v drsňáka, lháře, podvodníka, sprosťáka či zoufalce. Jako bych slyšel hlas spousty našich současníků:

Ježíšmarjá kdo by dneska visel
Za někoho na kříži
Máme přece všichni dost
Svejch vlastních potíží

Až se člověk bojí, že ta deska takhle skončí… Jenže neskončí, rezignace zřejmě není program muzikanta, který se osvobodil od otroctví showbyznysu a vznáší se ve sférách svobodné tvorby. Musel jsem si počkal na poslední píseň. V rozhlase ji s velkou pravděpodobností nikdy neuslyšíte, tam vládne jiná dramaturgie, a tak si přečtěte alespoň její text. Jmenuje se Dotek.

Přešla největší bouře co znám
Jablka plavala v potoce
Pak znova se postavil chrám
A zase se slavily Vánoce

Ovečky na kopcích černé i bílé
Čekají až domů je odvedem
A najdem si věci co byly nám milé
I sklenice s vyrytým medvědem

Zůstanou domy do kterých nevstoupíš
A útesy které jsi nezdolal
A přání která se asi už nesplní
Ale stejně to budem zkoušet dál

Aspoň jednou se dotknout nebe
Vznášet se slunci vstříc
Anebo poslat místo sebe
Někoho kdo touží
Ještě víc