aneb

Jak nakládat s blbou náladou...

Porto se proslavilo nejen vínem, je to i město železa a keramiky. Jeho dominantu tvoří úchvatný dvoupodlažní železný most krále Ludvíka I., který postavil koncem 19. století pokračovatel díla Gustava Eiffela, belgický inženýr Théophile Seyrig. Eiffelův most Ponte de Dona Maria Pia, básníky nazývaný „Eiffelka na boku“, je ostatně nedaleko.

Na zdobené železo člověk v Portu naráží na každém kroku – jsou tu celé železné budovy, mnohé střechy ozvláštňují světlíky clara-boias, průčelí domů zase roztodivné balkony a dveře drobná klepadla všemožných tvarů a barev. Jednoduché keramické dlaždice azulejos zdobí řadu staveb nejen zvenčí; v mnoha významných budovách, kostelech či nádražích objeví pozorný návštěvník mozaiky s podivuhodnými náměty. Budova nádraží São Bento v sobě spojuje krásu obou materiálů. Vlaky navíc vyjíždějí z nádraží přímo do tunelu a pak hned po mostě přes řeku...

Když malíř Jorge Colaço získal na počátku 20. století zakázku na výzdobu tohoto nádraží, nečekal ho snadný úkol. Ani ne tak po stránce řemeslné: byl mistrem svého oboru a pomalovat dvacet tisíc azulejos pro něho nemohlo technicky představovat problém. Spíš se mohl potýkat s duchovním rozměrem díla, s otázkou, jak to udělat, aby na něm nebylo znát, že vznikalo v neradostné době všeobecného národního rozvratu.

Základní kámen k stavbě nádražní budovy na místě někdejšího kláštera položil v roce 1900 král Karel I. Práce nebyly ani v polovině a panovník podlehl atentátu. Monarchie se hroutila. Poslední představitel braganské dynastie Manuel II. v roce 1910 potupně odplul na britské jachtě k Gibraltaru. Republika se rodila v křečích, pokusy o demokratickou vládu občas vystřídala diktatura. Stoupala inflace. Tři čtvrtiny obyvatelstva byly negramotné. Jen v roce 1912 emigrovalo z pětapůlmilionového Portugalska 77 tisíc lidí. Dlouholetí spojenci – Britové – intrikovali v Africe, kdysi mocná koloniální říše se otřásala...

Jorge Colaço by býval mohl klidně podlehnout „blbé náladě“ a na stěnách nádraží zobrazit nějakou slavnou národní porážku. My Češi, experti na sebetrýznění, bychom mu mohli jít příkladem – pyšníme se Maroldovým panoramatem bitvy u Lipan, kocháme se ztvárněním prohraného boje se Švédy ve třicetileté válce…

Hrdý Portugalec Colaço však v čase nepohody přišel s dílem nadčasovým. Jeho azulejos na severní stěně nádraží představují dvě scény oslavující zrod portugalského státu ve 12. století, na jižní straně připomínají příjezd krále Jana I. a jeho anglické manželky Filipy Lancasterské do Porta a dobytí muslimské Ceuty pod vedením jejich třetího syna, Jindřicha Mořeplavce – muže, o němž se soudí, že byl iniciátorem zámořských objevů, nejslavnější kapitoly portugalské historie. A ještě zbylo pár kachlíčků i na oslavu technického pokroku v dopravě a krásy krajiny kolem řeky Douro, kde se rodí portské víno.

Nádraží dokončili v roce 1916, krátce předtím, než bylo Portugalsko vehnáno do první světové války. Válka pak skončila, inflace klesla, přehnala se další válka a přešly i časy salazarovské diktatury, definitivně se rozpadla portugalská koloniální říše a země vstoupila do Evropské unie. Zvedla se životní úroveň, zvýšila se gramotnost, postavily se silnice, dokončila elektrifikace. Ani teď, když je v Portugalsku znovu krize a sto tisíc lidí zase našlo práci jenom za hranicemi, řada z nich dokonce až v bývalých portugalských koloniích, by Jorge Colaço nejspíš své dílo nevytvořil jinak.

A návštěvník stojí a zírá a dává mu za pravdu...