aneb

Co je horší než déšt v Iquique


V Chile už zase máme zemětřesení. Používám první osobu množného čísla, protože mám tu zemi rád, stýská se mi po ní a trochu ji znám. V Iquique, kde se teď třásla země tak, že naměřili více než osm stupňů Richterovy škály, se pořád něco děje. Obyčejně tak jednou za pět let tam zaprší. Město se totiž nachází na okraji nejsušší pouště na světě, v níž nezaprší třeba celá desetiletí.

Když občas spadne těch pár chuďoučkých kapek na Iquique, na silnici se okamžitě srazí všechna auta, protože déšť smíchaný s jemným pouštním prachem vytvoří na vozovce povrch, který si nezadá s našimi nejklouzavějšími ledovkami. Řidiče pokaždé déšť znovu překvapí, a tak se nabourají a pak si dalších pět let vyprávějí, co na té klouzanici zažili. Než přijde další déšť a oni se srazí znovu. Místní folklor...

Iquique je ale krásné přímořské město, které leží za obrovskou dunou s velice jemným pískem, tak jemným, že celý ten obrovský kopec chtěli před lety koupit Číňané pro keramickou výrobu a vážně o tom s Chilany jednali. Místní však prohlásili, že jejich duna není na prodej. Chilané, potomci evropských dobrodruhů a dobyvatelů a araukánských indiánů, jediného kmene v Latinské Americe, jenž nebyl nikdy definitivně poražen Španěly, jsou totiž velmi hrdý národ. Araukáni sice sem tam nějakou bitvu prohráli, to ano, ale velmi rychle se naučili jezdit na koni a střílet z pušek a suverénní bělochy nakonec vždy zahnali za hranice řeky Biobio. Pedrovi de Valdivia, hlavnímu dobyvateli, který tolik toužil po zlatě, ho nakonec dopřáli – nalili mu ho rozžhavené do krku. Tenhle národ těžko začne prodávat svůj písek...

Jednou jsem v Iquique nocoval v panelákovém apartmá v osmém patře nad mořem a v noci mě otravovali komáři. Jak to tak bývá, vstal jsem, vydal se na lov a pak se pokusil jednoho z nich zbavit mohutným úderem do zdi. Komár nejspíš uletěl, ale ve stejném okamžiku se zatřásl celý barák. Že bych měl takovou sílu? napadlo mě v první chvíli, než mi došlo, že jsem právě prožil něco, čemu Chilané říkají temblor čili otřes.

V jejich zemi to je častý a úplně normální jev, který je zkrátka zapříčiněn, jak už to bývá, třením tektonických desek hluboko pod zemí či pod mořem. Při takovém tembloru nikdo z oken nevyskakuje, nic se neděje a většinou si ho ani nevšimnete, a nebýt komárů, prospal bych ho i já.

Jiná věc je ovšem terremoto– zemětřesení, jež proběhlo právě teď. Chilané už sice umějí stavět nové domy tak, aby odolaly i největšímu běsnění, ale na zemětřesení si člověk asi moc nezvykne. Nejhorší prý je na něm ta ztráta půdy pod nohama. Něco, na co se může člověk po celý život spolehnout, totiž pevná země, tu najednou není, prohýbá se to, otvírá se to, „vlní jako Aladinův kouzelný koberec“, jak popsala nenadálý pohyb jinak poměrně stabilní islandské hory jedna moje známá. A člověk při tom ztrácí úplně všechny jistoty...

A teď to zase zažívali lidé v kraji kolem Iquique. Jako by nestačila devastující Rallye Dakar, která každý rok poničí kousek atacamské přírody… Menší sesuv zaznamenaly i ceny mědi, jež jsou pro chilskou ekonomiku také hodně důležité.
Každopádně tahle krásná země se z podobných neštěstí umí rychle vzpamatovat. Mnohem bezútěšnější bývají jistá zemětřesení hlouposti, jaká známe i u nás. Ta totiž zanechávají trvalejší následky.

(psáno pro Týdeník Rozhlas)