aneb

Dopis otci

Kdyby ses byl nenarodil,
nic bys tu v celém světě nebyl ztratil.
Nemusils být, nemusils žít,
mohl jsi pod vodama tiše jen snít...

Milý otče,
píšu Ti k narozeninám – sto deset, to není špatný věk! Škoda že se ho dožije tak málo lidí, hlavně těch, kteří by pořád měli co dělat, co psát a co vytvářet. Tobě byla dopřána přesně polovina té doby, méně než náš dnešní průměrný věk.

Chci Ti ale napsat, že přesto jsi tu pořád s námi, což se zase každému nepoštěstí. Minulý týden jsme Tvoje výročí oslavili společně s přítelem Přemyslem Rutem, který je nejen excelentní klavírista a zpěvák, ale také historik písní. S přáteli pořádá ve Vladislavově ulici v klubu Troníček každý měsíc písňové hody ze svých sbírek.

Tentokrát věnoval dva po sobě jdoucí večery Tobě a já tam byl přizván jako host; taky jsem měl zazpívat něco ze svého repertoáru, snad aby to bylo pro diváky zajímavější. Za starých časů bych takové pozvání nepřijal, styděl bych se, že jsem si tu cestu na jeviště v tomto případě neprošlapal sám, a pak – někdo by si mohl myslet, že jsem komunista, jako jsi byl ty, a to jsem opravdu nechtěl. Ale dneska už je mi o sedm let víc, než bylo Tobě, když jsi umřel (tenkrát mi bylo zrovna sedm), a už je mi to všechno fuk, šel jsem si tam hlavně poslechnout Tvé písničky.

Také se v poslední době stalo hodně věcí. Před deseti lety, kdy bys býval slavil stovku, se v Praze hlavně propíralo, že jsi byl komunista, případně se o Tobě mluvilo jako o trochu pomateném plukovníkovi, který vedl armádní divadlo. V Paříži, kde tehdy na Tvou počest uspořádali slavnostní večer, s úctou a obdivem konstatovali, že jsi změnil vývoj evropského divadla...

V poslední době snad ten ideologický pohled poněkud ustupuje. Na DAMU hrají studenti s velkým úspěchem Tvou Vojnu a pětisetstránková knížka o Tvých „nežádoucích návratech“, kterou předloni vydalo nakladatelství Galén, je beznadějně rozebraná. V Holandsku vyšla na desce Americká suita nikoli v tom známém provedení pro dva klavíry, ale kdosi objevil v antikvariátě ztracené noty s avantgardním aranžmá z třicátých let...

Tvoje výzva, že umělec slouží a neposluhuje, je pořád aktuální. Když jsem ji nedávno četl posluchačům – zejména tu pasáž o kýči jako „posluze nízkým pudům diváctva, falšování hodnot pro hmotný prospěch, výmluvách na široký vkus obecenstva, zbabělosti ve vynalézání a v experimentu a zakrývané ziskuchtivosti velkohubými výrazy“ – musel jsem se smát, jak to je pořád aktuální.

Také často myslím na větu z Tvého deníku, kam sis někdy v pětapadesátém roce napsal, že Ti maloměšťáci ukradli komunismus. Nic si z toho nedělej, tatínku, maloměšťáci rozkradou úplně všechno – nedávno jsem četl, že kdosi ukradl sametovou revoluci...

Někdo prostě něco tvoří a jiný zase krade. Měli bychom se z toho poučit a nebýt jako oni.
Takže jsem v Troníčku poslouchal Tvoje písničky a strávil s Tebou zase jednou krásný večer. A když zazněla píseň Kdyby ses byl nenarodil, musel jsem si říct, že by to byla opravdu škoda. Ten Tvůj život plný tvorby, krásy, utrpení i omylů stál za to.
S díkem a synovskou úctou Tě zdraví
Tvůj Jan