aneb

Kam Rychlonožka nedoběhl

Nikdy jsem nepřečetl nic od Jaroslava Foglara. Červenáček nebo Rychlonožka ke mně řízením osudu nedoběhli. Nejspíš to bude tím, že ve věku, kdy by mě bývalo bavilo foglarovky číst, jsme si mezi sebou půjčovali gajdarovky a hned po nich přišly mayovky.

A tak jsem se o tom, že se má pomáhat starým lidem, dozvěděl od Timura a jeho party, kteří chodili po městečku a malovali na zdi domů rudé hvězdy. Dnes bychom si mohli černobíle myslet, že to znamenalo, že si pro ně má přijít KGB, jenomže Timur tím označoval místa, kde bydlí staré osoby, jimž je třeba například naštípat dříví. Že se nemá lhát, v tom mě zase utvrdili Čuk a Gek, bratři, kteří jednou zlobili a prali se a při tom ztratili telegram, v němž stálo, že nemají jezdit na Sibiř za tatínkem, protože se zdržel někde v tajze. Oni to pak před maminkou zatloukli a z té lži se odvinul celý dobrodružný příběh...

Arkadij Gajdar, který se stejně jako můj otec narodil před sto deseti lety, nebyl zřejmě žádný maloměšťácký kariérista, spíš bychom ho mohli zařadit do čeledi romantických idealistů, což je pro život často vybavení nedobré – člověk spáchá spoustu rozporuplných věcí, často rychle hyne, občas se rozchází se svou minulostí a přehodnocuje ji, nezřídka se pak se stejným entusiasmem a idealismem zříká svých původních myšlenek a hlásí se vehementně k jiným. Je to prostě člověk rozkolísaný, který když má štěstí, nemá nakonec aspoň nikoho na svědomí...

Arkadij Gajdar byl dítětem své doby. Ve čtrnácti už bojoval v bolševické Rudé armádě a určitě to nebyl žádný beránek, neboť se v průběhu občanské války zúčastnil mnoha bojů a byl neustále povyšován. Když ho kvůli zranění v pouhých dvaceti letech z armády propustili, začal se věnovat literatuře pro děti. Nakonec padl za druhé světové války na Ukrajině jako kulometčík partyzánského oddílu.

Svému synovi, který se narodil v roce 1926, dal jméno Timur a o čtrnáct let později po něm pojmenoval i svého dětského hrdinu. Skutečný Timur se dožil posledního roku dvacátého století a přivedl na svět dalšího „idealistu“ – Jegora Gajdara, muže, který se v devadesátých letech pokusil reformovat ruskou ekonomiku. Tehdy to odsud z dálky vypadalo, že také zatoužil – už bez rudých hvězd – pomáhat starým lidem...
Kdesi (nevím přesně kde) prý žije spisovatelova pravnučka jménem Maria Gajdar. Co si myslí, jaká je a co se chystá udělat se svou genetickou výbavou, o tom žádné zprávy nemám...

Před časem jsem Timura a jeho partu objevil mezi vyřazenými knihami z šumperské knihovny. Nabízeli ho za korunu. Nekupte to...
Bylo to vydání z roku 1966 s ilustracemi Kamila Lhotáka, ale ani ty ho před vyřazením nezachránily. Začetl jsem se do něj, a když vyslanec Timurovy party, štábní trubač Kolja Kolokolčikov, předával padouchovi Kvakinovi „ultimatum“, a ten nechápal, co to je, bavil jsem se skoro stejně jako nad hláškami Sama Hawkinse. Jenže pořád z toho čouhala ta vojenská terminologie, ta výsadba budoucích rudoarmějců. Vždycky se děsím, když se někde objeví verše

Až peruť hvězdy rudé
kruh smělý vykroužíc
se k zemi snášet bude,
já poběžím vám vstříc.

Na druhé straně je asi trochu jedno, kdo vás naučí, že máte pomáhat starým lidem. Hlavně jestli ta výchova aspoň trochu funguje...