aneb

Jezusmarjájosef!

Mladá fyzioterapeutka zaťala své čarovné prsty do mého stehna a já se na chvíli odmlčel. Věděl jsem, že bolest zanedlouho přejde, v uvolňování toho sevření a pozvolném odeznění nepříjemného tlaku byl právě smysl této činnosti. Když jsem zase popadl dech a přestal se bát, že mi přece jen chce udělat díru do nohy, zeptal jsem se: „Jste věřící?“

Už jsme si totiž párkrát povídali a já si pokaždé říkal, jak má svůj žebříček hodnot pěkně sestavený a jaká z ní vyzařuje vnitřní rovnováha. Navíc jsme ani jednou nemluvili o penězích, i když by si při těch svých zlatých ručičkách mohla na plat určitě stěžovat a já bych se tomu nemohl vůbec divit.

„Jsem,“ pravila klidně a zmáčkla mi druhé stehno. A chvíli jsme mlčeli, protože zjevně neměla potřebu to téma rozvíjet a já zase čekal, až si sval zvykne. Ostatně na základě mého mlčení mohla hravě odhadovat, může-li ještě přitlačit, nebo čekat, až si mé tělo pomůže samo.

„Myslel jsem si to,“ vysoukal jsem ze sebe za chvíli. „Promiňte, že se tak ptám, ale překvapilo by mě, kdybyste nebyla. Alespoň podle toho, o čem si tu vyprávíme.“

Na minulé terapii jsme se například smáli tomu, jak si někteří boháči myslí, že si můžou každého koupit za peníze, a jak si ji jeden z nich spletl s masérkou a divil se, že za ním nechce přijít do hotelu.

Nezeptala se mě, jak je to se mnou, a tak jsem to vyslovil sám:
„Já to štěstí nemám. Já byl vychovanej v materialistické rodině. Mám ale svého faráře a ten říká, že bych se neměl nikam křečovitě hnát a zůstat raději věřícím ateistou.“
„To má pravdu,“ usmála se. „To je lepší, než něco předstírat. Udivuje mě, kolik lidí, kteří chodí do kostela, žije jinak, než by asi měli.“

„Nejvíc věřících je prý v letadle krátce po startu,“ říkám a pak zase chvíli mlčím a tajím dech, protože přichází na řadu Vojtova metoda. Minule mi tady vysvětlovali, že spojením jednotlivých vzdálených neuralgických bodů na těle se v mozku cosi aktivuje, takže jsem zajásal, že se předpokládá, že mám mozek. Člověku stačí málo.

„Stejně je zajímavé, kolik lidí, kteří třeba nevěří, se Pánaboha nakonec dovolává, když se něco děje,“ dodala za chvíli opatrně.
Skončili jsme a já se nešikovně obracel na druhý bok, jenže jsem dostal křeč a pronesl jsem spíš sám pro sebe: „Ježíšmarjá!“
„No vidíte!“ rozesmála se.

Šel jsem domů, vyhledal si patřičnou literaturu. V jedné knize stálo, že ježíšmarjá je stejně jako ježíškote nebo jezusmarjájosef citoslovce vyjadřující údiv. Ve druhé psali, že jména Panny Marie a svatého Josefa nejsou sice jména Boží, ale jsou to jména osob svatých, která se také nemají lehkovážně vyslovovat. Naopak úsloví Pánbůh zaplať nebo Pánbůh požehnej bychom prý měli říkat častěji. Až se příště nešikovně pohnu, určitě to zkusím.

Při tom pátrání jsem navíc narazil na křesťanský vtip: Papež se údajně chystá navštívit Českou republiku. Prý si totiž mylně vyložil to věčné české volání ježíšmarjá a krucifix. Nenapadlo ho, že to není projev snahy navázat dialog s Bohem, ale že jde o glosování politické situace...
Tak tedy Pánbůh požehnej.