aneb

Vzpomínka na jedno natáčení

Byl silvestr a režiséru Pavlu Štinglovi ukradli v páté minutě nového roku peněženku. Zloděje policie chytila, ale na stanici se klidně svlékal do naha, protože peněženku už u sebe samozřejmě neměl. Pavel se tak stal možná prvním člověkem okradeným v roce 1995 v Kapském Městě. Kvůli tomu jsme ovšem nemuseli lítat přes půl zeměkoule...

V jednu v noci jsme si pak připili na český Nový rok a v deset ráno jsme už byli sto osmdesát kilometrů ve vnitrozemí v městečku Genadendal v kostele, kde měli v zákristii bustu Jana Amose Komenského. Kněz, moravský bratr, byl samozřejmě černoch. To už bylo mnohem zajímavější. A na to, co se dělo pak, vzpomínám s radostí:

Během desetidenního natáčení jsem se seznámil s historikem a lingvistou slovenského původu Cyrilem Hromníkem. Na základě dokonalé znalosti místních a jiných jazyků nacházel souvislosti mezi historií africkou a asijskou, vykládal stěhování národů napříč světadíly, a kdybych bydlel o pár tisíc kilometrů blíž, chtěl bych, aby byl mým blízkým přítelem. A k překvapivým zážitkům z této cesty patřila také návštěva chudinských slumů. Kdysi jsem se zapřisáhl, že se do podobných čtvrtí v cizině nikdy vydávat nebudu, když těm lidem nemohu nijak pomoci, ale teď jsem tam musel, protože Pavel chtěl za každou cenu natáčet místního kouzelníka.

Na Nový rok byli ve slumech všichni veselí, tancovali kolem obrovského rádia, a ačkoli nevlastnili skoro nic, vypadali spokojeněji než lidé tam daleko na severu v najedené a oblečené střední Evropě. Teoreticky člověk ví, že dobrá nálada není závislá na luxusu, ale v praxi, zvláště v té kapské, vás to přece jen zarazí.

Pavel už natáčel v Jižní Africe dvakrát, tentokrát jsme však bohužel nezavítali za jeho oblíbenou „královnou deště“, která na jeho počest přivolala v čase rozhodně mimo období dešťů za basu coca-coly průtrž mračen. Vyprávěl mi o ní už v letadle, chtěl, abych pochopil, že v Africe je všechno jinak, i když jste střízlivý skeptik a ateista. Pochopil jsem to brzy. Například jsem se obával, že bychom se při natáčení například mohli stát oběťmi přepadení, ale ve skutečnosti nás tam až na toho kapsáře nikdo neohrožoval.

Běhali jsme potom s kamerou po městě a natáčeli tamní národ zvaný Kenové, jak zpívá a křepčí v novoročním tanečním průvodu, který končil na fotbalovém stadionu. Než jste tam vstoupili, museli jste nejprve odložit zbraně, které byly většinou řezného a sečného charakteru. Zírali jsme na velkou bednu, která se u ochranky před stadionem povážlivě plnila a plnila...

Ale i my jsme dokázali domorodce překvapit. Já například zpíval a hrál na klávesový nástroj. Na mysu Dobré naděje sice kromě rozjuchaných opic žádné publikum nebylo, ale na ulici v Kapském Městě jsem pár lidí zjevně vyvedl z míry. Naschvál jsem totiž zvolil tříčtvrťový takt a pražskou lidovku:

Sebrala patrola prostitutku hezkou
Vedla ji po Praze ulici Celetnou
Policajt de napřed policajt de vzádu
Vedou prostitutku až na Malou Stranu...

Pro některé domorodce to určitě byla ta nejexotičtější muzika, jakou kdy slyšeli... Nás pak vzápětí překvapilo, když na tržišti jeden prodavač zjistil, že jsme Češi. Začal totiž radostně pobíhat a vykřikovat jméno našeho prezidenta: Havel! Havel! To víte, devadesátá léta!

Nedávno, po dvaceti letech od natáčení, u nás v Přední Kopanině přespal syn Cyrila Hromníka, který mezitím poněkud vyrostl. Vyprávěl, že studuje v Německu a že od doby, co jsme v Kapském Městě natáčeli a koupali se na Nový rok na bílé pláži v Indickém oceánu, je tam mnohem méně bezpečno. „Vlastně je tam spíš nebezpečno,“ opravil se, „ale můžete kdykoli přijet, tatínek by byl rád a příjemně by ho to překvapilo...“