aneb

A naopak...

Pelé, Garrincha, Djalma Santos, Nilton Santos, Vava, Didi... Jména slavných fotbalových kanonýrů z mého dětství se mi vybaví pokaždé, když na obrazovce začíná přenos dalšího zápasu na mistrovství světa. Více než půl století se mi fotbal plete do života, nijak násilně, spíš radostně, ale hlavně pravidelně a trvale.

Stadion, na kterém se za chvíli bude hrát, je v hlavním městě fotbalu i Brazílie a jmenuje se Mané Garrincha; tenhle můj oblíbenec už totiž umřel a Brazilci na něj také nemohou zapomenout. Prý nějak divně šilhal, měl totiž snad jen jedno oko, už nevím, a také strašně křivé nohy, takže nikdo nedokázal odhadnout, jakou kličku udělá. Génius kličky, génius těla...

V tom raném období mého fandovství jsme většinu zápasů sledovali prostřednictvím rozhlasu. Josefa Laufera jsem nezažil, ale i po něm dokázala řada rozhlasových komentátorů líčit drama na stadionu tak barvitě, jako kdybyste tam byli. Žádné opakované či zpomalované záběry, žádné barevné fixy, kterými dnes na monitoru kreslí odborníci rozbory situací, jen vzrušený hlas reportéra a kulisa zvuků ze stadionu.

Takhle jsem poslouchal třeba finále argentinského šampionátu v roce 1978 mezi létajícími Holanďany s Johanem Cruyffem a vítěznými domácími v čele s Mariem Kempesem. Byli jsme na letním bytě, já držel jednou rukou u ucha tranzistorové rádio a druhou jsem drncal s kočárkem, v němž pospával můj tříměsíční synek – dneska mimochodem jediný v rodině, kdo má rád fotbal. Možná to tenkrát chytil z toho tranzistoráku...

Když o tom člověk přemýšlí, vytane mu na mysli celý jeho život, respektive jeden dlouhý fotbalový zápas občas přerušovaný chozením do školy, prací, vychováváním dětí či jinými rodinnými radostmi. Vím, kde a za jakých okolností jsem zhlédl legendární Panenkův dloubák, tu vtipně kopnutou desítku, díky níž jsme zvítězili na mistrovství Evropy. Bylo to na festivalu Děčínská kotva, kam jsem byl jako novopečený redaktor hudebního časopisu vyslán na svou první služební cestu. Kromě fotbalu si z festivalu vybavuji už jen opilého Karla Hálu, jak zapomínal na jevišti text soutěžní písničky, jinak asi nic...

Když mi v červnu 1988 zemřela matka, což bývá pro člověka jedna z nejtěžších chvil, seděl jsem v jejím bytě, dával parte do obálek a měl u toho puštěnou televizi. Na mistrovství Evropy zrovna řádil Marco van Basten a jeho oranjes...

O pár let později jsem si mohl prohlédnout stadion v chilském Viňa del Mar, kde v roce 1962 hráli českoslovenští reprezentanti na mistrovství světa, na němž nakonec získali stříbro, a když jsem si v malém pohraničním městečku Arica objednával laciný nocleh a majitel penzionu zjistil, odkud jsem, začal nadšeně skandovat: Poborský! Poborský!
Tou dobou už jsme totiž měli za sebou další dloubák – slavnou branku, kterou v létě téhož roku tvořivý Jihočech vsítil Portugalcům ve čtvrtfinále mistrovství Evropy v Anglii.

Mentalitu lidí v zemích, které jsem navštívil, zkoumám mimo jiné tak, že si zajdu na fotbal. A když ne rovnou do „chrámu“ či do „katedrály“, jak své stadiony nazývají třeba v Portugalsku, jdu alespoň do hospody, v níž místní koukají na zápas v televizi. Přes fotbal se totiž o životě v cizích zemích dozvíte mnoho zajímavého. Ve městě Ushuaia na argentinské straně Ohňové země mají například fanoušci Boca Juniors společný hrob na hřbitově…

Nejspíš tam jsou toho názoru, že jakkoli život je konečný, láska k vlastnímu klubu nehasne ani na věčnosti.
Já nevím, jak to je. Jen mě baví to pozorovat. V televizi právě skončily reklamy, hlásí se komentátor ze stadionu Mané Garrincha a chystá se výkop. Prý se bude dívat asi miliarda lidí. No, povinné to není, tak proč ne...