aneb

Hádej, kdo přijde na večeři

O sečtělosti Islanďanů jsem nepochyboval ani v době, kdy jsem se před lety chystal na ostrov poprvé. Udivovaly mě statistické údaje o množství vydávaných časopisů a knih v poměru na počet obyvatel nebo vyprávění o tom, jak si kdysi sedláci z odlehlých koutů země objednávali rozličné čtivo, které jim pak na koních přes ledovcové řeky neustále se měnícími stezkami dopravovali pošťáci-hrdinové na koních. Ostatně už ve středověku byla na Islandu gramotnost povinná...

Přesto jsem byl překvapen, když jsem poprvé nocoval na islandském statku a mohl si prohlédnout rodinnou knihovnu. V úpravných vydáních tam byly svazky pohádek, ság, odborné literatury i moderní světové beletrie.
Když jsme pak na ostrově natáčeli s režisérem Pavlem Kouteckým a zvukařem Michalem Houdkem dokument Islandská paměť, strávili jsme dva dny v malé osadě Hali pod největším evropským ledovcem Vatnajökull. Je to rodiště spisovatele Þórberga Þórdarsona a dějiště jeho půvabné knihy Kameny mluví. Spisovatel zemřel už v roce 1974, ale ve vesničce dodnes žijí jeho příbuzní.

Ingibjörg, úctyhodná a neuvěřitelně vitální stará paní, manželka spisovatelova synovce, nám celý den vyprávěla, jak se dřív na takovém odlehlém místě žilo a co se změnilo. Třeba o tom, jak do vesnice zavedli první telefonní linku, jedinou pro všechny domácnosti, takže když někdo zavolal, všichni v okolí zvedli sluchátko a poslouchali, co je u sousedů nového. „Když tohle skončilo, nastala najednou obrovská nuda,“ pravila Ingibjörg a pochlubila se památečním telefonním přístrojem s klikou. Vzpomínala i na dětství – na to, jak v době, kdy ještě nebyla tak velká, aby mohla s ostatními v zimě doma pracovat, měla místo toho za úkol ostatním předčítat ságy, pohádky, romány, návody i recepty...

Po natáčení odjela naše tlumočnice a ve venkovském domě zůstali jen čtyři lidé – hostitelka Ingibjörg, její o pár let starší manžel a další manželský pár taktéž úctyhodného věku. Nikdo z nich neovládal angličtinu a my tři, kteří jsme přijali pozvání na večeři, jsme islandsky neuměli ani slovo. Zdálo se, že nás čeká tichý večer.

Posadili jsme se ke stolu a hostitelka začala nosit na stůl. Po chvíli přátelského mlčení se na mě starý muž sedící naproti mně se zájmem zahleděl a zničehonic pravil:
„Kundera!“
Když jsme se z té nečekaně rozpoutané literární diskuse vzpamatovali, pokusili jsme se myšlenku rozvinout. Několikrát jsme zvedli obočí, zakývali hlavou či zamručeli, načež jsem změnil téma a řekl:
„Laxness!“
Následovalo dlouhé pokyvování a souhlasné vzdychání a bručení v islandštině i v češtině, ostatně rozsáhlé dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu si vyžadovalo obšírnější debatu. Starý muž poté stočil řeč jinam a prohlásil:
„Hašek!“
Bylo nám jasné, že nemyslí slavného hokejového brankáře; Švejk je totiž na Islandu dost známá literární postava.
„Þórbergur Þórdarson!“ pronesl jsem zase já, abych uctil památku velkého příbuzného našich hostitelů. Můj protějšek se ovšem nedal zastavit a postupně se vytasil i s Čapkem a Havlem. Tak plynul večer a já tehdy ve venkovské seknici na jižním Islandu prožil jeden z nejzajímavějších rozhovorů o literatuře...