aneb

Hudba jako fontána životní energie

Na Islandu byl odjakživa nedostatek hudebních nástrojů, až do poloviny dvacátého století to totiž byla snad nejchudší země v Evropě. Lidé si tam většinou zpívali nebo zvláštním způsobem zpěvně vyprávěli příběhy zvané rímur.

Teprve v roce 1926 mohli Islanďané poprvé zažít na vlastní uši koncert symfonické hudby, to když se dirigent Jón Leifs, rodák ze statku Sólheimar na severozápadě ostrova, vydal se svou hamburskou filharmonií na poněkud dobrodružný zájezd na Faerské ostrovy a do rodné země.

Jako skladatel, jímž byl Jón Leifs především, se ovšem doma uznání (či alespoň porozumění) hned tak nedočkal. Jeho hudba byla, jak napsal jeden z jeho kolegů, „příliš buržoazní pro radikály, příliš avantgardní pro konzervativce, příliš progresivní pro reakcionáře“.

Na Islandu bylo navíc málo profesionálních hudebníků, a tak Leifsovy pokusy dát dohromady kvalitní hudební těleso brzy ztroskotaly a vrátil se do Německa. Tam však už byl u moci Hitler, a tak skladatel, jehož díla byla zakázána, neboť si vzal za ženu klavíristku „neárijského původu“, musel vyvinout velké úsilí, aby dostal rodinu do bezpečí ve Švédsku. (Tuto dramatickou Leifsovu životní epizodu líčí nedávno natočený islandský film Slzy z kamene.)

Po válce se Jón Leifs znovu usadil na Islandu. Založil asociaci hudebních skladatelů, a když v roce 1964 poprvé a naposledy vyslechl na festivalu v Helsinkách koncertní provedení své symfonické skladby Hekla, dočkal se posměchu a nepochopení. Zemřel o čtyři roky později a nastudování skladby Geysir, rovněž inspirované islandskou přírodou, se už nedočkal.

Přibližně dvacet let po smrti se však Jón Leifs zaslouženě stal jakýmsi islandským Bedřichem Smetanou: v jeho nejznámějším díle však namísto zurčících pramínků Vltavy běsní sopka. Skladbu Hekla zná dnes na Islandu každý, i když ne všichni vědí, kdo ji složil. Úryvky z Hekly zazní snad v každém dokumentárním filmu o Islandu. Žádný jiný tvůrce v sobě totiž neobjevil tolik žhavé hudební lávy...

Hekla je jedna z nejaktivnějších sopek nejen na Islandu, ale na celém světě, a zároveň je to místo, o němž se ve středověku říkalo, že je vstupní branou do pekla. Islanďané to tehdy považovali za hrubou urážku a Arngrímur Jónsson Vidalín, zvaný Učený, napsal v roce 1593 protestní komentář proti tvrzení pochybných cizinců, že se „peklo nachází v Hekle a Islanďané mají k peklu blíže než jiní národové“.

Jón Leifs ovšem nechal svou hudební sopku vybuchnout se skutečně ďábelskou razancí. Symfonická erupce trvá téměř osm minut a k jejímu provedení potřebujete v sekci bicích nástrojů jedenáct hráčů, kteří obsluhují vedle elektroniky také kovadliny, kladiva, kameny, ocelové řetězy, sirénu a kostelní zvony.

„Hudba, to je fontána životní energie, a ta musí být využita v mých dílech. To je také důvod, proč jsou někdy hrozivá a někdy brutální,“ prohlásil kdysi Leifs. Příroda na Islandu bývá často zrovna taková. Ale především je stejně jako Leifsova hudba strhující a krásná.

(napsáno pro Týdeník Rozhlas)