aneb

Co zvíře nepochopí

Setmělo se a ochladilo. Oblékám si vlněný svetr a všimnu si kocoura, jak se na mě zvědavě dívá, jako by se ptal: Proč to děláš?
„Je mi zima,“ vysvětluju mu nahlas, aby na mě přestal zírat...

Onehdy jsem se o našem kocourovi zmínil před dámou, která má vlčáka.
„Já bych žádné jiné zvíře než vlčáka nechtěla,“ řekla. „Udělá vždycky přesně to, co chci, ani mu nic nemusím říkat, prostě to vycítí. Třeba i dřív, než to mě samotnou napadne.“

Náš kocour udělá vždycky jen to, co chce on sám, takže je zbytečné zkoumat, jestli je schopen něco vycítit. Když něco nechce udělat, nepřinutím ho. Tento přístup k soužití z něj učinil svérázně rovnoprávného člena rodiny. Kdepak oddanost nebo empatie – je to sobecký drzoun, ale když má náladu, stane se z něj nejněžnější mazlivec a nejzábavnější společník, který nás rozesmává, uklidňuje, tlumí napětí, dotváří pohodu...

Už potřetí v životě se dělím o bydlení s kocourem a snažím se s ním komunikovat. Často němé tváři opravdu nerozumím, třebaže se mi bezpochyby snaží něco sdělit. Stojí třeba u skleněných dveří, hrabe nohou po skle, jako by mě přemlouval, ať mu konečně otevřu, ale když to udělám, přestane si dveří všímat a jde si po svých. Chtěl mi oznámit, že si přeje, aby ty dveře zůstaly otevřené, protože tu je mizerný vzduch? Těžko říct, nedokážu to uhodnout...

Pokaždé, když se snažím pochopit jeho zvířecí vesmír, skončím u otázky, jak asi on vidí mě. A řekl bych, že jeho pohled na mě je často reálnější než ten, kterého jsem schopen já ve vztahu k němu. Pozoruje mě a přitom jako by pořád zpochybňoval všechno, co se chystám udělat.

Mluvím na něj lidskou řečí. Česky, chcete-li. Když odcházím z bytu, oznámuji mu, že jdu pryč, a zároveň ho ujišťuji, že se zase vrátím. Nevím, jestli mi rozumí, ale stejně to dělám, abych se zbavil špatného svědomí, že ho nechávám samotného. Zkoušel jsem mu vysvětlovat i složitější věci, ale většinou jsem si okamžitě uvědomil nesmyslnost svého konání. Ne proto, že by mi nemohl rozumět, ale protože jsem tomu, co jsem se snažil objasnit, v té chvíli přestal rozumět já sám.

Zkuste kocourovi, jenž vás pozoruje skeptickým pohledem, vysvětlit, co se to děje v parlamentu! Dešifrujte mu televizní zprávy, které sleduje vedle vás na gauči a na obrazovce přitom pořád něco bouchá a bliká… Co mu mám říct? Mám spustit něco o absurdním světě a pomateném žebříčku hodnot?

Vlčák by nejpíš zavrtěl ocasem a vůbec by nad tím nebádal, ale náš kocour? Dívá se na mě zkoumavě dál, ať se snažím, jak se snažím, a jeho pochybnosti o smyslu mnohého lidského konání pomalu přecházejí i na mě. V jakém světě to, holenkové, vlastně žijeme? Proč děláme tohle nebo tamhleto, kam se ženeme, proč nás vzteká kdejaká maličkost, ale ty nejdůležitější věci zase tak moc ne?
To tedy kocourovi těžko někdy vysvětlím...


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)