aneb

Jak je to všechno křehké...

Vleču se o berlích, kterým se správně říká francouzské hole, přes dlouhou prosklenou nemocniční chodbu. Čeká mě předoperační vyšetření, přesto se přistihnu, že si pískám.
„Copak nevidíš, jak vypadáš,“ okřikne mě můj vnitřní hlas. „Sešlej pískající chlap s berlema! Co si o tobě budou myslet?!“
Asi jsem cvok, ale je krásný letní den, a tak se jako správnej „Islanďan“ mám „fajn“.

Vzpomínám, jak mi jeden islandský přítel popisoval v dopise zemětřesení, které právě skončilo, a na závěr napsal: „Máme se dobře.“ Nebo jak se mě letos na jaře, když jsem se za pomocí berlí jako dosti groteskní průvodce turistů škrábal po ránu do autobusu, náš řidič zeptal:
„Jak se máš?“
„Fajn. A ty?“
„Fajn.“
A dál na mě s přátelskou účastí čubrněl...

„Dokud dejchám, nic se nestalo,“ to je heslo, které si tatínek přivezl z koncentráku. Teď se hodí. Navíc se mi otevírají nové dimenze. Chodba se přede mnou prodlužuje, ale tlačítko výtahu nebo vypínač jsou naopak o něco blíž, protože můžu napřáhnout hůl a je to.

Když už se člověk stane příslušníkem nějaké menšiny, je dobré využít to k novému poznání. Kdysi jsem byl například pár týdnů na stáži na mateřské dovolené a od té doby vím, že na ní neexistují žádné chvíle volna, že je to „dovolená durch“. A že i kdybyste svoji řádnou dovolenou proflámovali, vyspíte se víc než na té mateřské.

Když se člověk opírá o berle, vnímá všechno trochu jinak. Víc si všímá například těch, co jdou kolem a jsou na tom podobně. Daleké cíle se stávají vzdálenějšími, ale blízké detaily jsou jakoby zřetelnější. Vleču se tou dlouhou nemocniční chodbou a myslím na svatého Františka z Assisi, jak – alespoň podle Chestertona – vylezl na kopec nad město, postavil se na hlavu a najednou v dálce pod sebou spatřil ty nedobytné středověké hradby, ten měšťanský majestát, ty majetky, peníze a funkce, jak si jen tak bezmocně visí do vesmíru. "Jak je to všechno křehké," řekl si, "stačí jen málo a zřítí se to někam do nekonečna. Chudáček město..."
Nojo, František, nejlepší z mých středověkých kamarádů...

Sestřička v kanceláři za sklem na mě začala mohutně gestikulovat a jaksi zpomaleně se na mě rozkřikla. Zřejmě usoudila, že když mám berle, musím být zákonitě i hluchý a dementní. Poslala mě zase zpátky, zapomněl jsem si prý vyzvednout pořadové číslo do fronty...

A tak se vracím tou dlouhou chodbou, slunce svítí pro změnu z druhé strany a naproti mně se vleče chlap asi tak mého věku se stejnými francouzskými holemi. Když se míjíme, koukám, že si píská.
Co by ne, tady u nás v nemocnici je to úplně normální...

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)