aneb

Semaforské geny


Málokdo se asi se mnou začne hádat, když teď napíšu, že největší českou autorskou osobností písňového světa druhé poloviny dvacátého století je Jiří Suchý. A to jste možná ani neměli stejné štěstí jako já, který ho spatřil ve století jedenadvacátém po osmdesátce řádit na pódiu!

Když hudební kritik a dramaturg Pavel Klusák vymyslel projekt For Semafora zpěváci nebo kapely různých generací si mohli vybrat některý z textů Jiřího Suchého a interpretovat ho po svém, vynořilo se mi v hlavě postupně asi tak tři sta písní, navíc většinou slušně ozpívaných třeba za volantem při dlouhých cestách.

Nejstarší pocházely z konce padesátých let, kdy jsem sotva začal chodit do školy. Jestliže Suchému rozsvítil hlavu jako lampu na plyn pan Chesterton, tak mým lampářem byl právě autor textu tohoto songu; i k tomu Chestertonovi jsem se koneckonců propracoval přes Kamarády!

Suchý a Šlitr nastavili laťku populární kultury v šedesátých letech tak vysoko, že už ji nikdo po nich nepřeskočil. Teď, s odstupem času, je to ještě zřetelnější. Autoři šlágrů a hitů, kteří ho překonali v počtu prodaných desek, nikdy nedosáhli jeho úrovně.
Semaforské songy stačily podobně jako písničky Voskovce a Wericha natolik zlidovět, že se je přes mnohaletý zákaz vysílání v normalizačním rozhlase a televizi nepodařilo vymazat z paměti národa. A dnes si možná na ten zákaz dokonce ani nikdo nevzpomene...

Od té doby přišly nové generace hudebníků, z nichž někteří vyrůstali od dětství v prostředí, kde se semaforské písničky zpívaly, takže kromě Prší, prší, jen se lejestejně samozřejmě ovládají i Jó, to jsem ještě žil.Světem populární hudby se převalil rock, punk, reggae, hip-hop, elektronika a jejich tisíceré žánrové odnože, přišel internet a jeho nekonečné možnosti.
Za této situace vydal Pavel Klusák album For Semafor, na němž nejrůznější umělci zpívají texty Jiřího Suchého, a před pár dny se k projektu přihlásila i Česká televize.

Za nedocenitelné pomoci producenta Čestmíra Kopeckého uspořádala skutečné semaforské hody – přímý přenos z Vršovic, kde v Krymské ulici a okolních kavárnách či zahradách vystoupili různí interpreti se svými verzemi písniček Suchého a Šlitra.
Většinou k tomu přistoupili velmi zodpovědně, jejich příspěvky nebyly jen poklonou mistrově tvorbě, i když i to by na hodinový program klidně stačilo.

Nezávislí a v dobrém slova smyslu všeho schopní umělci pro mě, nalepeného na televizní obrazovce, objevovali nové kontexty a dimenze dobře známých písní.

Někteří se pokorně drželi původních textů, jiní je naopak drsně předělali a posluchač pak mohl nacházet souvislosti vnitřní – a třeba o to překvapivější. Povrchnosti bylo minimálně a na většině zúčastněných bylo znát, že v nich semaforské geny zanechaly stopu. A mě to příjemně překvapilo.

Toho večera se zdálo, že málem došlo k všeobecnému spontánnímu znárodnění Jiřího Suchého a že ten proces je nezvratný. A náramně radostný.

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)