aneb

Něco o svobodné vůli

S Petrem Vášou se známe už třicet let. Kdysi měl rockovou kapelu a zpíval o nudě v Brně, o ošklivých lidech, kteří loví potvoru, a protivných notách, jež se malému dítěti při úmorném cvičení na klavír rozběhnou po papíře.

I v nevlídném Paláci kultury se mu na koncertě podařilo nás všechny v tom plyši rozpohybovat a zamotat do vlaku jeho slovních smyček: „Lokomotivám se motají kola, kola se motají lokomotivám...“

Schválně si to zkuste několikrát nahlas zopakovat a uvidíte, co to s vámi udělá.

Po několika letech úspěšné rockové kariéry se zbavil všech nadbytečných rekvizit, především hudebních nástrojů, a stal se fyzickým básníkem. Recituje, zpívá a všelijak jinak deklamuje svoje originální texty, hraje na své tělo jako na hudební nástroj, ale také tančí či dokonce v pohybu kreslí.

Všechno, co dělá, je tak osobité, že nemá následovníky ani plagiátory. Má jen své publikum, dnes nejen doma, ale i za hranicemi. Našel totiž způsob, jak být srozumitelný i ve světě, a nezpívat přitom anglicky: vymyslel si vlastní jazyk složený z mezinárodně pochopitelných slov. Určitě jím nelze sdělit všechno, ale dá se jím vyjádřit něco dost zvláštního, neboť nová slova se starými jazykovými kořeny vytvářejí i novou realitu...

Teď začal Petr psát knihy. První z nich, nazvaná Tomatom,vyšla před pár měsíci, ale už má rozepsané další. Zeptal jsem se ho, co ho na psaní nejvíc baví. Přišel mě totiž navštívit a člověku se zase tak moc často nestane, že se u něj zastaví někdo, jehož knihu zrovna čte.

„Teď mě zrovna baví dávat svým postavám svobodnou vůli,“ pravil. „Četl jsem někde, že spisovatel může mít rád svoje postavy, jen když je přestane ovládat a ony se mu nějak vymknou a dělají si, co chtějí.“

Seděli jsme na balkoně, pili kávu a vyhřívali se na zářijovém slunci. Petr vyprávěl, jak si své psaní užívá, protože postavy z jeho knížky si mohou dovolit dělat i věci, které by také rád zkusil, ale z různých důvodů na to nemá. Často jsou podle něj vzdělanější v různých oborech, než je on, takže to musí dohánět studiem, aby jim stačil…

Náš rozhovor občas přerušilo letadlo startující z nedaleké Ruzyně. Dělalo sice kravál, ale start takového tělesa k nebi je vždycky fascinující. Shodli jsme se na tom, že máme letadla rádi, a já jsem dodal, že je spolu se mnou občas pozorují i srnky, které se někdy objeví na louce pod našimi okny. „Chtěl bych je s tím letadlem vyfotografovat, ale nemám na to dost trpělivosti.“

Za chvíli se z houští na konci louky vynořila srnka a nad ní další letadlo. Neměl jsem po ruce fotoaparát, a tak jsme na ten výjev jen pobaveně zírali.

Petr pak vyprávěl o Cervantesovi, který prý, když psal Dona Quijota, z něj chtěl mít padoucha a lotra, ale jeho postava se tomu charakteru pořád vzpírala a bránila, až ten souboj nakonec vyhrála... Nakonec můj host řekl: „Já při tom psaní teď často myslím na to, jak Pánbůh stvořil člověka. Aby ho mohl mít rád, musel mu dát svobodnou vůli.“

S Petrem Vášou se známe třicet let, přesto nevím, jestli je věřící. Ale zázraky se dějí. Tak třeba ta srnka: jakmile letadlo odletělo, neměla důvod zůstávat na louce a rychle zmizela v křoví...

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)