aneb

Ještěže jsou...

Celý týden jsem se pídil po různých písničkách, v nichž se objevují andělé, vyštrachával je z paměti nebo z nahrávek starších i současných písničkářů a pak z nich sestavoval desetiminutovky pro velikonoční vysílání stanice Vltava. Byla to radostná práce.

Písničky, které mají hlavu a patu a v nichž se odrážejí duše autorů, se až na výjimky ani ve veřejnoprávním rozhlase nehrají, ovšem je to svět plný příjemných překvapení a setkání. S úctou se v něm zachází s myšlenkami i nápady, vesměs tam vládne vynalézavá a kultivovaná čeština, nemaří se časem a neplýtvá slovy. Anděl je navíc téma zajímavé a zábavné – nejen tehdy, když je přímo hrdinou písně, ale i v případech, kdy slouží jako metafora, je vpleten do nějakého verše pro svou libozvučnost nebo pro ozvláštění.

Tak třeba Vladimír Merta zpívá o Jaroslavu Hutkovi: Vlasatý anděl skákal z nebe a nad zemí mu narůstala křídla. V písničce Perníková válka má zase verš: Po obloze táhnou hromady cizích věcí, z nebes je posílají bleděmodří andělé až k nám... V Olivovnících zpívá: Jsme generace legend – andělů padlých k zemi, sotva se letmo dotkneme nebe. Mertovo uhranutí andělskými metaforami vrcholí v písni Harmonie, kde je dokonce řeč o šťávě vymačkané z andělů porozumění.

Andělé se v písních zjevují i ve formě strážní či padlé a obojí je pro autory lákavé do té míry, že občas balancují – podobně jako spisovatelé či malíři – na hranici kýče. V pop music, kde je kýč vesměs vyhledávaným obchodním arktiklem, je padlý nebo strážný anděl vysoce oceňovaná komodita; snadno si za něj lze dosadit figuru s ženskými sexy křivkami, a to se to pak zpívá a prodává...

U písničkářů se ovšem najde mnohem pestřejší spektrum andělů, kteří nelétají při zemi a při povrchu, ale pohybují se v hlubších a duchovnějších sférách. Nejznámější písničkou na tohle téma je asi ta Krylova o andělovi přineseném v krabici s kusem mýdla z rozmlácenýho kostela; nezapomnělo se na ni, přestože se tady nesměla třiadvacet let veřejně hrát.

Andělé mívají různé charaktery i poslání: anděl Filipa Topola například vypadá úplně stejně, jako když Alain Delon nasedá do auta, malá Eva z písničky Petra Linharta Letci a chodci vidí anděly jako tryskáče na nebi, jimž z křídel proudí dlouhé a vznešené bělostné pruhy. Harmonikář Václav Koubek zpívá o tom, jak policajti za totality na Mikuláše honili anděly po Praze a pak jim lámali křídla. Existují i cyničtí a skoro až ďábelští andělé, třeba ten zkorumpovaný a vyděračský od Ondřeje Ládka (Xindla X), případně nebeská honorace z tragické písně Jaromíra Nohavici Halelujá.

Zuzana Navarová čeká ve své smutné Andělské v kastlíku andělskou počtu, Dagmar Voňková zpívá v písni Bez anděla o světci, který ač bez anděla, ví, jak nebýt ohraničen, přičemž dokáže na miniaturním prostoru písničky vyjádřit to, na co by jiným často nestačilo celé písňové album. Karel Plíhal nás ve Třech andělích nejdřív rozesměje a pak uchlácholí: Dokud jsou andělé na Zemi, nic zlého se nepřihodí. Jiří Bulis v jednom ze svých nejskvostnějších songů žádá anděla radosti: Má jediná záchranná vesto v neštěstí, v této bláznivé době při mně stůj...

A tak když Pavla Milcová zapěje: Ještě že nejsou andělé, musí si člověk říct: No, možná andělé doopravdy nežijí, ale rozhodně jsou! Jak jinak by s nimi mohl člověk prožít tak krásný týden?


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)