aneb


O jedné krásné a nevysílané písni


Svatopluk Karásek, evangelický farář a politický vězeň Husákova režimu, napsal kdysi jednu z nejzajímavějších písniček, které znám. Jmenuje se Ženský jsou fajn a nejprve jsme si ji pouštěli v autě na cestách s Jiřím Dědečkem z kazety, kterou jsme sehnali bůhví odkud. V devadesátých letech jsem si ji mohl spolu s jinými Karáskovými písněmi konečně oficiálně zakoupit na cédéčku – v Levných knihách asi za třicet korun...

Nahrávka písničky Ženský jsou fajn trvá přes sedm minut a do žádného rozhlasového vysílacího schématu se nevejde; nejspíš by ji kvůli délce museli několikrát přerušit reklamou. Nevejde se tam, protože její autor a interpret v jedné osobě udělal všechno, aby se tak stalo, respektive neudělal nic pro to, aby se tak nestalo. Jde tvrdohlavě a přímočaře po obsahu sdělení, při hře na kytaru ničím nezdržuje, drhne struny tím nejobyčejnějším způsobem, nezajímají ho rozložené akordy.

Karáskovy melodie vycházejí z lidových popěvků, většinou spirituálů, jeho zpěv je civilní, bez efektů, vychází z přirozeného daru autorovy přesvědčivosti a všechno, co je potřeba sdělit, je obsaženo v textu. Podobně se k hudebnímu průmyslu obracel zády snad jenom Karel Kryl. Karáskova píseň je navzdory tomu dostatečně krásná, prožitá a přesvědčivá a nic víc nepotřebuje.

Začíná jako vězeňská balada:
Když jsem seděl tam na tý Pankráci,/ všude kolem mě jen chlapi v teplácích,/ já ve snu viděl všechno krajkový/ a ženský, ty jsou fajnový.

Po několika slokách se ale píseň úplně promění, jako by zpěvákův duch opustil stěny vězení, protáhl se mřížemi a vznesl se do výšin. Z muklovského snění chlapa v teplácích se pozvolna stává zpívané kázání, tak přirozeně a nenásilně, že si tu změnu ani člověk nemusí uvědomit. Najednou tu pan farář vykládá biblický příběh o vyhnání z ráje a za chvíli až dojemně přehodnocuje tradiční pohled na vinu ženy za prvotní hřích:

Jak ženy přišly ke špatné pověsti,/ že nejsou moc chytrý a že brečej v neštěstí,/ prej k hříchu od pradávna maj vlohy,/ prej slabý jsou jak mátohy.
Dávno už, co světem stojí svět,/ tak si muži myslej, že jsou všeho lidství květ,/ ale to se musí znovu promyslet,/ vždyť ženský, ty jsou fajnový.

Právě verš „to se musí znovu promyslet“ mám nejraději. Nejen kvůli tomu, že ho vyslovil vězněný farář ve zvláštní životní situaci, ale i proto, že takovou větu neslyšíme moc často ani dnes. Nevím, jak je to u farářů, ale u většiny veřejných osobností mám téměř pokaždé pocit, že se snaží vzbuzovat dojem, že už mají všechno promyšlené, jsou si vším jisti a dál myslet není třeba...

Karáskova písnička tím ale nekončí, dočkáme se ještě třetí fáze:
Budete, vy ženy, litovat,/ že jste se nám chtěly furt emancipovat,/ až budete chtít vládnout nad tvory,/ už nebudete fajnový,/ až budete chtít vládnout nad tvory,/ budete jak my – potvory.

Jak ji tak poslouchám, vlastně se divím, proč se s takovými songy dnes na vlnách éteru téměř nesetkáme. Proč to tak je? To se bude muset ještě promyslet.

(Vyšlo dnes v Týdeníku Rozhlas)