aneb

Člověk nemůže mít všechno

Konečně jsem natolik v pořádku, že mohu jezdit na zájezdy. V jednom sudetském městečku zbývalo ještě dost času do začátku besedy, na kterou jsem byl pozván, a tak jsem se šel projít na místní hřbitov. Leží na mírném svahu a má tvar obdélníku, jehož delší strana může mít tak dvě stě metrů. Obešel jsem ho celý, občas se zastavoval před starými německými hroby a bylo mi smutno. Až na jediného krásně zachovalého urostlého anděla tam bylo všechno neuvěřitelně rozbité a zdevastované. Střepy z náhrobních desek, povalené a zlámané kříže, sem tam díra kamsi do země, úlomky kamenů a kdysi honosných ozdob. Zmínil jsem o tom pak divákům na besedě a jeden z nich se mi snažil vysvětlit, proč to tak je: „No jo, oni už jsou mrtví,“ pravil.

Za pár dnů jsem v jednom moravském městečku přespal v asi nejhrůznější ubytovně, kterou pamatuji. V pokoji plném hnilobných pachů a špíny se netopilo, scházelo i obyčejné umyvadlo. O tom, jak to vypadalo o patro níž na toaletě, se mi nechce psát a ze zrezivělého sprchového koutu šel strach. Proseděl jsem půlku noci na tom, čemu tam odvážně říkají postel, smrkal a trefoval se papírovými kapesníky do odpadkového koše asi tak tři metry vzdáleného. Trochu mě vyvádělo z míry, že jsem ani jednou za tu strašnou noc neminul cíl, přestože jsem se na házení moc nesoustředil. Kapesník vždycky přistál, kde měl, což spolu s tím prostředím kolem začínalo mít nádech jakési neradostné mystiky...

Hřbitov tam ráno otvírali dřív než obchod s potravinami, a tak jsem se před snídaní šel raději projít, neboť jsem si za rozbřesku slíbil, že z ubytovny uteču dřív, než ten barák spadne. Pozdravil jsem se se středoškoláky, kteří chodí na hřbitov tajně kouřit, a pak si už konečně koupil od vietnamského prodavače housky a jogurt a pustil se do nich za jízdy v autě.

Toho dne mne totiž čekal koncert v jiném moravském městě, v němž jsem ještě nikdy nehrál a vždycky jím jen projížděl – v Napajedlech. Také tam jsem si udělal čas na procházku hřbitovem, a udělal jsem dobře, neboť čtvrť, kde se nachází, i široké okolí jsou krásně upravené, vydlážděné a označené. Konečně ze mne spadla dvoudenní tíseň. Trochu to pokazil jen depresivní nápis „Tady leží člověk žel, který lásku mezi lidmi nenašel...“ na jednom z hrobů, jinak ale působil hřbitov uklidňujícím dojmem, byl pěkně udržovaný, a ani to nevypadalo, že by se tam kradly kovy tak často jako jinde. Kromě toho se na něm nevyskytovaly nápisy, co se nesmí a co musí, prostě se to tam nejspíš přirozeně nedělá či naopak dělá, protože lidé jsou tu, jak se zdá, kulturní.

Kulturní lidé se dostavili v hojném počtu i do renovovaného kina, v němž jsem vystupoval. Také tentokrát jsem jim vylíčil své dojmy z místního hřbitova a o přestávce za mnou přišel pán a děkoval mi. „To jste mě potěšil,“ řekl, „já jsem totiž na tom hřbitově správce.“

Po dlouhé noční jízdě jsem se pak vrátil ze zájezdu domů do svého útulného a vytopeného pokoje. Rýma mě ovšem doposud neopustila, a tak jsem zase půlku noci strávil vsedě na posteli, smrkal a trefoval se papírovými kapesníky do odpadkového koše. Z nepochopitelných důvodů jsem byl v tom házení mnohem méně úspěšný a každou chvíli jsem musel vstát a uklízet ten nepořádek. No jo, člověk nemůže mít všechno, hlavně že už zase jezdím na zájezdy...
(Vyšlo dnes v Týdeníku Rozhlas)