aneb
K padesátinám Filipa Topola

Pamětníci a fanoušci Filipa Topola mě pozvali do kavárny kulturního domu v Turnově, kde slavili nedožité padesátiny této nepřehlédnutelné osobnosti naší hudební scény. V úvodu se pochlubili ukázkou z koncertu Psích vojáků v roce 1980, kdy bylo tomuto zázračnému dítěti českého rocku a písňové poezie pouhých patnáct. Pan majitel magnetofonového pásku pouštěl nahrávku ze starého kotoučového přístroje, na který si koncert tenkrát nahrával.

Psí vojáci byla Filipova celoživotní kapela složená především z jeho oddaných přátel, kteří byli ochotni sloužit jeho talentu do roztrhání vlastního těla. Na té staré nahrávce hrají mladistvě a neučesaně, adekvátně k svému věku, ale je z ní cítit i to, že čerstvý absolvent základní devítileté školy měl v té době za sebou pěkných pár výslechů u StB. Topolovic rodina se v roce, kdy mu bylo dvanáct, podepsala pod Chartu 77, a tak měl jiné zkušenosti než většina jeho vrstevníků. Nechoď sama do tmy / bude tě to stát/ ve městě jsou lidi/ temný akorát... zpíval nedlouho poté.

Já jsem tohoto nervního, výbušného, a zároveň neskonale romantického a jemného pianistu poprvé spatřil v klubu Na Chmelnici někdy v roce 1986, kdy Psí vojáci vystupovali pod zkratkou PVO a jejich projev už byl vyzrálejší. Filip se hodinu a půl mazlil a rval s klavírem a hrál a zpíval tak, jak jsem nikdy nikoho neviděl. Nepřekvapilo mě, když pak prohlásil, že klavír je zvíře. A když jsem ho potkával na Malé Straně, bydlel totiž ve stejném domě jako moje matka, zíral jsem pokaždé na jeho ruce rozdrásané do krve. „Ty jsi měl včera koncert?“
„No jo...“ Nikdy toho moc nenamluvil.

V dubnu 1987 jsem přesvědčil pořadatele Folkových velikonoc v Ostrově nad Ohří, aby Filipa pozvali, a jeho, aby zahrál jen tak bez kapely jako sólový písničkář s klavírem. Udělal jsem to z naprosto sobeckých důvodů, chtěl jsem ho tak prostě někdy slyšet, neboť hraju na stejný nástroj a byl jsem přesvědčen, že to bude zážitek i pro folkové publikum. Vladimír Vlasák pak napsal do Gramorevue: „Excentrickým a temně expresivním projevem zprvu šokoval publikum, posléze jím byl bezvýhradně přijat. Tady byl skutečný vrchol přehlídky a rázné rozšlápnutí folkové škatule...“

Když jsem na ten koncert zavzpomínal teď v Turnově, majitel magnetofonového pásku se zaradoval a řekl, že tam také byl...

Přes veškerou úctu k Filipově muzice a jeho výborné kapele pro mě byl vždycky především písničkář a básník: „Jsem zamilovanej, tak zamilovanej, že mi hvězdy rostou na zádech...“ A Marylin Monroe je jedna z nejoriginálnějších písní, které znám. Umřel brzy, nedokázal stejně jako jiné rockové legendy včas zkrotit své démony.

Že si na Filipa Topola v těchto dnech vzpomnělo Divadlo Archa, je dobře. Že na něj vzpomínají v Turnově, kde dokonce na „topolovské“ téma uspořádali výstavu středoškolských výtvarných prací, je zjištění ještě radostnější. Vryl hlubokou stopu do dějin českého písničkářství a do srdcí několika generací posluchačů. Je mu teď padesát a je pořád s námi.

(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas)