aneb

Sebrané spisy hudebních kritiků


Vydavatelství Galén vydává v poslední době knihy jako cihly. Celoživotní textové dílo písničkáře Vladimíra Merty se skoro nedá unést – čímž myslím, že hodně váží, současně je ovšem závažné a jde o obdivuhodný ediční počin. A teď si prohlížím první dva díly sebraných článků a hudebních kritik nestora tohoto oboru Jiřího Černého, které mají dohromady tisíc stran. Nádavkem vychází i hudební publicistika další nezastupitelné kritické osobnosti, Jana Rejžka, a je toho více než osm set stran. Oba autory znám tolik let, že se pomalu bojím tu číslici napsat, a přestože jsme se během toho času párkrát v něčem docela slušně neshodli, o přínosu těchto cihličekl vůbec nepochybuji.
Doba před rokem 1989, zejména sedmdesátá léta, byla pro hudební publicistiku zvláštní a do značné míry výjimečný čas. Lidé jako Jiří Černý, Jan Rejžek, František Horáček, Petr Dorůžka, Čestmír Klos, Vladimír Vlasák a další měli zejména díky časopisu Melodie, okolo kterého se shlukli, mezi ostatními novináři píšícími o kultuře tak trochu zvláštní postavení. Tehdy nebylo zvykem psát ostré recenze, a už vůbec ne na takzvané „angažované“ umění, což byly často pokusy nepříliš talentovaných umělců zavděčit se úřadům a prorazit k většímu korytu. Jiné kulturní redakce si tenkrát nemohly dovolit prosazovat nějakou – byť nepsanou – kritickou koncepci, natož informovat o tom, co se děje ve světě, zejména za železnou oponou. V Melodii to kupodivu šlo.
Tahle výsada byla umožněna zejména jistou tolerancí některých funkcionářů, kteří se domnívali, že populární hudba je špatná celá, tudíž je třeba ji kritizovat. A do okamžiku, než došlo k propojení pokleslé hudby a zkorumpované moci, tedy než pro estrádní skupinu Františka Janečka Kroky začal psát texty ideologický tajemník KSČ Miroslav Müller, se příznivou atmosféru pro kritiku kýče a hudebního braku dařilo udržet.
V sebraných spisech Jiřího Černého a Jana Rejžka se o tom dá najít spousta dokladů. A tak se po letech znovu bavím nad Jiřího jízlivou recenzí Konec milování Reada s Bartoněm, za niž byl tehdy odpovědný šéfredaktor Stanislav Titzl rázně seřván nadřízenými orgány, směju se nahlas nad Honzovou kritikou desky Pavla Horňáka, kterou podepsal jménem své sedmileté dcerky: prvňačka se v ní rozčiluje, že její zlý tatínek ty Horňákovy obludnosti nesnáší... V Rejžkově knize jsou navíc zveřejněny i některé poměrně neuvěřitelné ohlasy na jeho kritiky, ostatně se jmenuje Jak tohle vůbec můžete otisknout!
Oba ty tituly svědčí o tom, že ač ta doba jinak byla značně šílená, přece jen šlo dělat i něco, co mělo smysl a co nám dnes do značné míry chybí – demaskovat nevkus takzvaného showbyznysu, odhalovat hloupost, vypočítavost a jazykovou pokleslost písňových textů, které v éteru zabírají prostor, jenž jim nepatří. Byla to i tehdy sisyfovská práce, ani z těžkých cihel z vydavatelství Galén pevnost nepostavíš, ale pro uchování paměti a pro srovnání je moc dobře, že ty knížky vyšly.
(Vyšlo dnes v Týdeníku Rozhlas)