aneb

Další hrozná zpráva

V noci mi přišel e-mail: „Pane Buriane, mockrát vám děkuji za pár povzbudivých slov ve vašem včerejším pořadu. Řekl jste (přesně to nedokážu citovat), že žijeme v silné normální zemi, v Evropské unii, že se není co bát. To nám dnes říká málokdo.“ Potěšilo mě to, ale trochu jsem znejistěl. Nepřehnal jsem to?

A tak jsem o tom napsal status na Facebook. Poetičtěji řečeno, napíchl jsem tuto svou obavu na háček, hodil návnadu přátelům na sociální síti a jal se pozorovat, jaké myšlenkové úlovky se tam objeví. Za chvilku přišlo: „A nemyslel jsi to ironicky? A nemyslel to ten divák ironicky?“ a pak se začaly střídat názory pro a proti tak, jak to má být.

Nemyslel jsem to ironicky a pisatel e-mailu také ne. Známe se a to, co napsal, byl soukromý vzkaz, nikoli sociologická studie. A v tom, co jsem hlásal já, bylo dost obav a pochybností, kam se naše společnost v poslední době ubírá. Jen bychom, jak se říká, neměli stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Každý sportovec či zvíře ví, k čemu je strach dobrý. Boxeři nebo hokejisté na sebe dělají ramena a tváří se často tak, že normální člověk by okamžitě vzal nohy na ramena a klidil se jim z cesty. Stejným fíglem dokázal náš kocour zahnat velkého psa; stačilo, že se patřičně nasupil, nahrbil a naježil. Netřeba se rozepisovat o hadech a jejich schopnosti ochromit kořist strachem, než se jí zmocní.

S hadem se průměrný Čech potká nanejvýš párkrát za život, zato zpravodajství ho ochromuje denně. Naše média totiž pracují se strachem soustavně a ráda, ne snad proto, že by byla ovládána „temnými silami“, ale hlavně z hamižnosti. Mají zjištěno, že čtenáře či posluchače strach nějakou zvláštní silou přitahuje, že sice i dobré zprávy mohou být komerčně zajímavé, ale není nad něco, co lidi vyděsí. Když má chleba podražit o dva haléře, předestře se rovnou, že by také mohl přijít hlad a sociální bouře. Média si své publikum líčením hrůz a neštěstí doslova hýčkají a dopřávají mu tolik detailů, kolik jen mohou. Nestačí oznámit, že spadlo letadlo a zahynula spousta lidí, to se musí vidět!

I strach se u nás v poslední době vyvíjí. Úzkost vyvolanou před několika lety hospodářskou krizí, která už není sexy, protože pominula, nahrazuje děs z neznámých cizinců, kteří se nám tu chtějí (a podle některých zpráv prý dokonce nechtějí!) usadit. Prý by nám tu mohli nastolit právo šaría, plácl tuhle kdosi a hned tím vystrašil pěkných pár spoluobčanů. To budou muset zase převléknout kabát, navíc přestat jíst vepřové a vzít si další manželku? Hrůza!

Ovšem o jiných, mnohem akčnějších cizincích, kteří se tu mezitím uhnízdili, se moc nemluví, nikdo proti nim veřejně neprotestuje, kupujeme jejich podivně levný benzin a hltáme poplašné zprávy přejaté z jejich propagandistických internetových serverů. Jsou tady, tiší a nenápadní, jako jsou tišší a nenápadní v jiných zemích. Ale ani před nimi není třeba házet flintu do žita nebo stahovat trenýrky, když je brod ještě daleko...

Měli bychom však být obezřetní, prověřovat spolehlivost zpráv, neskákat jim na každý špek, vyžadovat jejich prověrky, jsou-li ve veřejných funkcích, a kontrolovat je, pokud o nich víme. Máme demokratickou ústavu, zákony, policii, soudy, armádu, tajnou službu a jsme – pokud si to sami nezkazíme – součástí unie s jednou z nejvýkonnějších ekonomik světa. To nám zatím zdůrazňuje málokdo. Řekl bych, že bát se můžeme hlavně sami sebe.


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)