aneb

Kdo nevěří...

Po delší době jsem se potkal s kamarádem Oskarem, s nímž se vídám velmi rád, ale ani jeden z nás nemá moc času.
„Hrozně to letí,“ prohlásil jsem bez nároku na to pronést něco originálního, zato s hlubokým přesvědčením.
„To je fakt,“ řekl Oskar a pak mi vyprávěl, jak mu v létě umřel pejsek, kterému bylo patnáct let. „Je zvláštní mít v paměti celej jeho život.“
Ten čas hrozně letí, zopakovali jsme si. I nám...

Jel jsem pak domů a v autě z cédéčka poslouchal písničku Jiřího Smrže o tom, čemu všemu věří a nevěří. „Nevěřím, že na konci časů čekají rozpálené pece a že ať žijem, jak žijem, padnem do nich přece,“ zpívá a krásně to formuluje. Nevěří v železný osud, v pozitivní energii, v new age, v ekonomy, politiky či v technokraty, v samolibé církve a ve spoustu dalších věcí. V refrénu pak zazní, v co naopak věří – v Boží lásku a bezpečí, i kdyby přišla jen smrt a temno...
Taky bych si měl napsat, čemu vlastně věřím a čemu ne. Už je čas, stáří se blíží a moudrost se zatím jaksi nehlásí. Třeba by si tím člověk alespoň o něco lépe uspořádal ten zmatek v hlavě. Písnička by to samozřejmě být nemohla, tu už přece napsal Jiří Smrž, ale mohl bych si třeba na jednu stranu papíru napsat to a na druhou ono.

Nevěřím vesměs úplně stejným věcem jako Jiří, jen jsem si to zatím nezkoušel takhle souhrnně formulovat. A tomu, čemu věřím, sice neříkám „Boží láska“, jsem přece ateista, ale i tak to budeme mít s Jiřím velmi podobné. Je zvláštní, že připustí-li člověk, že život má nějaký smysl, který jeho samého přesahuje, je už jen otázkou terminologické odvahy, jestli tomu začne říkat Bůh, nebo jinak – anebo o tom raději moc nemluví. A jak jsme my Češi skeptičtí při používání slov, ani mně se nechce to slovo Bůh vyslovit – asi abych si nezadal, či spíš aby mi nikdo moje pojmenování mé vlastní víry nemohl ukrást a posunout jeho význam tam, kde se mi to nelíbí.

Aby mi pak okamžitě nemohl začít vnucovat svůj způsob myšlení a nakonec i chování, nepřihlásil mě někam, kde nechci být, neobdaroval mě brožurkou se sepsanými povinnostmi a právy, která – protože jsem to slovo vyslovil – teď musím dodržovat, ať se mi to líbí nebo ne. A tak si na svůj seznam Boha radši nenapíšu. Ostatně jestli existuje, on sám nejlíp ví, jak to se mnou je...

A těch věcí, které ve mně budí nedůvěru, bude nejspíš v mém seznamu mnohem víc než těch, kterým věřím. Jenže naštěstí nejde o skóre. Stačí věřit, že to, že jsme se narodili a na chvilku se rozsvítilo světlo ve věčné tmě, je skutečný zázrak. A kdyby ten zázrak měl ještě nějaký jiný smysl, tím líp... Což se týká nejen mě, ale i Oskarova pejska.
Tohle všechno prohlašuji bez nároku na to pronést něco originálního, zato s hlubokým přesvědčením.

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)