Vždycky mi byli podezřelí umělci, kteří vyhlašovali, že „tvoří pro lidstvo“. Zní to jako reklamní slogan na něco, co nepotřebujete, ale máte si to prý koupit. Většinou také nikdo z těchto lidí pro lidstvo nic pořádného neudělal. Když mě někdo neustále ujišťuje, že to co dělá, dělá pro mě, začnu se pomalu bát, že se za chvilku vytasí s fakturou a patřičně mi to naúčtuje...
To já raději mazaně prohlásím, že dělám skoro všechno hlavně pro sebe. I tenhle fejeton rozhodně nepíšu kvůli vám, milí čtenáři, i když jsem rád, že si ho zrovna čtete a že vás jím hluboce oslovím, a vy pak mé myšlenky budete hlásat dál do světa a tak podobně až k naší lásce nehynoucí...





V poslední době se tato duševní úchylka – zaklínání se lidmi, pro které něco děláme – rozšířila i mezi sportovce.
„Jenom aby lidi byli spokojeni,“ říkají fotbalisté, trenéři a třeba i komentátoři, a to se líbí především jejich zaměstnavatelům. Stadionu se už také málem neřekne jinak než aréna. Dělají ze sportu cirkus. Opravdu se soutěží a vítězí hlavně proto, aby byli se diváci bavili? Opravdu se vzorem všem sportům má stát wrestling, nahraný okostýmovaný tyjátr, kde je všechno předem smluveno a zápasí se jenom jako? Kvůli „lidem“ se také drasticky zjednodušují pravidla. Před pár lety nám takhle zničili ping-pong – dřív se hrávalo do jednadvaceti, teď se to počítá do jedenácti a já mám vztek, protože se zásadně rozehrávám, až za stavu 0 : 12. Ve volejbalu se zrušily ztráty, v tenisu je to samý tie-break, ve fotbale penaltový rozstřel, v hokeji náhlá smrt...
Je s podivem, že některé sporty zatím zůstaly nezmasakrovány – třeba šachy! Ale tušíte, jak se to s nimi vyvine? Především se brzy výrazně zkrátí čas určený k myšlení. Když jde o šoubyznys, obětuje se vždycky myšlení jako první. Místo dlouhých partií se tak zavedou bleskovky. Máte na tah tři vteřiny, pane Kasparov – a teď se ukažte! Za mexických vln a hopsavého povzbuzování a la Michal David se pak i v šachu pomalu začnou objevovat fauly a my se přistihneme, jak z úst velmistrů odezíráme neslušné výrazy, na jaké jsme už u jiných našich miláčků zvyklí. Pak dojde k vyvrcholení – Karpov veřejně zbaští Kasparovovi figurku. V bulváru vyjde titulek: TOLJO, NEJEZ TU DÁMU! a někdejší královská hra se konečně stane zmodernizovaným sportem.
Proč to všechno píšu? Stýská se mi po sportu, kde by sportovec byl hrdina a ne bavič, kde byste nepotkali žádné velevážené zákazníky vulgo klienty, a kde by se na publikum myslelo jen do té míry, že by se kolem nosily horké párky, limonáda, čaj, rum a bum... Přál bych si, aby diváci byli zase především partou čumilů, kteří by rádi hráli, ale nějak na to nemají a tak aspoň fandí a kibicují. Já vím, že už to asi nejde, možná někde na vesnici, v Dolních Bukvičkách, snad...
Zrovna začíná mistrovství Evropy ve fotbale, tak se alespoň vytasím s jednou zásadní čumilskou radou pro naši reprezentaci:
Nemyslete na nás, kluci, hrajte prosím vás pro sebe!

(Psáno pro Pražský deník)