Byl slunný lednový den. Stál jsem naproti svatému Janu Nepomuckému, nejstarší soše na Karlově mostě, a pozoroval, jak se kolemjdoucí zastavovali a sahali si na ni – pro štěstí... Japonská rodinka se před ní postupně vyfotografovala ve stejné pozici a s výrazem prázdninového štěstí. Většina lidí si sáhne nejdřív na pravý reliéf, který znázorňuje svržení svatého Jana do Vltavy. Místo, kde se ho dotýkají, je na bronzové soše dozlatova vyhlazené. Na levém reliéfu, na němž Jan Nepomucký zpovídá královnu Žofii, je zase vyleštěný pejsek, a tak štěstí lační turisté i domorodci kladou dlaně i na tu němou tvář. Škoda že nad nimi není digitální tabule, na níž by si bylo možné přečíst, co si přejí, napadá mě… Ale nikomu to raději neříkejte, nebo tam jednou opravdu něco podobného bude.



Svět je nějak popletený. Letošní teplé zimní počasí mi připadalo ještě tak ze všeho nejnormálnější. Třeba ta historka s mým svatým jmenovcem:
Dnes se už ví, že Jan Nepomucký představoval v období rekatolizace uměle vyrobenou ikonu, která měla nahradit v myslích věřících jiného Jana – toho nepohodlného kazatele z Betlémské kaple. Skutečného Johánka z Pomuku zřejmě umučili kvůli sporům mezi Václavem IV. a arcibiskupem, a když ho shazovali z mostu do Vltavy, už nežil. A protože patřil k táboru arcibiskupovu, zákonitě nemohl být tím královniným zpovědníkem, zobrazeným na levém reliéfu. Pokud se tedy té sochy dotýkáme ve snaze dobrat se štěstí, pak vězme, že znázorňují něco, co se nestalo! Podle údajně zaručených zpráv se prý navíc nedávno jakási skupinka studentů rozhodla potají dokonale chemicky vycídit psisko z levého reliéfu, aby si kolemjdoucí mysleli, že se už po staletí musí sáhnout také tam. A ono se to okamžitě ujalo! Typická ukázka pitoreskního českého humoru.
Lidé, kteří za svatojánských poutí navštěvovali Karlův most, dotýkali se sochy, modlili se a přáli si, aby je Johánek nějak posílil, se neobraceli k náhodně zabitému opozičníkovi, ale vzývali svého pětihvězdičkového hrdinu, který zemřel, neboť nevyzradil zpovědní tajemství, postavil se na odpor světské moci a dělal zázraky. Co pro ně bylo v té chvíli potřebnější? Víra, nebo pravda?

Řeka návštěvníků se valí přes Vltavu dál, fotoaparáty blýskají, reliéfy se lesknou čím dál víc...
A já vzpomínám na Island:

Byl chladný červencový den. Vydali jsme se autobusem na dobrodružný výlet starou stezkou zvanou Kjölur, která vede vnitrozemím. Silnice bývá sice v létě sjízdná, ale když se po pravé straně objeví velká mohyla z balvanů a průvodce oznámí, že by na ni měl každý položit alespoň malý kamínek, aby cesta dobře dopadla, nikdo z cestujících neváhá a každý jde hledat nějaký šutr. Přitom ve skutečnosti tu kdysi dávno před válkou jeden dělník pod hromadu kamenů pohřbil svoje staré holínky. Jenže co na tom záleží? Legenda funguje: každý tam přihodí svůj šutřík – a téměř sto procent výletů přes Kjölur skončí šťastně.
Tak se, přátelé, nebojte, a klidně si sáhněte také. Třeba i na toho psa.

(Psáno pro Pražský deník)