Můj otec chodíval jednou týdně na procházku. Občas mě brával s sebou, jenže mně bylo sotva pět let a nedělní chození za ruku jsem nesnášel. On to měl rád, mával frajersky hůlčičkou kolem sebe a vykračoval si – byl to bohém, celé Hradčany ho tehdy znaly a sem tam si na jeho výšlapy vzpomene někdo i dnes. Nejvíc se mu líbilo v dolní části Loretánského náměstí kolem Lorety a kláštera kapucínů, tam chodíval nejčastěji a důvěrně to místo nazýval Florencie. Obešel Nový svět a vrátil se domů do Loretánské ulice do své pracovny psát noty neboli „smutný stromečky“, jak jsem tehdy popisoval jeho práci já.
O pár let později jsem se stejnou ulicí vracíval domů z bruslení. Na Novém světě je totiž dodnes jedno z nejhezčích dětských hřišť v Praze. Tehdy sice nebylo tak krásně udržované jako dnes, zato tam chodilo víc dětí a v mrazech se bruslilo. Naučil jsem se tam skákat kadeta a jednou jsem loupnul Grigarovi hokejkou puk přímo pod oko. Staral se tam o nás hlídač pan Břinčil, vybíral korunu za čaj se sirupem, a když jsme to přeháněli se řvaním, okřikl nás. Jinak bych se býval ale vsadil, že je na celém Novém světě jen klid a pohoda. Čas tu uplýval určitě stejným tempem jako dnes, jen nám ho nějak lépe odměřovaly nedaleké loretánské zvonky.



Otec a já jsme společně i každý sám špacírovávali Kapucínskou ulicí. Vcházeli jsme do ní v místě, kde si ji mniši kapucíni přemostili krytou chodbou, nejspíš proto, aby si nemuseli na cestu přes ulici z kláštera do Lorety brát kapuce. Od tohoto místa směrem dolů byste ovšem mohli považovat Kapucínskou za nejméně zajímavou uličku na Hradčanech. Jen vysoké zdi a kočičí hlavy a mezi nimi nezničitelně se deroucí tráva. Kdyby ovšem nebylo armády. Ta si tu ještě za Rakouska koncem devatenáctého století vybudovala v domě číslo dvě garnizonu neboli posádkový soud a vězení. V padesátých letech nedávno uplynulého století se tu usídlilo takzvané Obranné zpravodajství, takové malé české gestapo. A tak zatímco jsme se tu s tatínkem procházeli, on točil hůlkou a já bruslemi, za neprostupnými zdmi mučírny trpěli naši současníci, političtí vězňové: hrdinové druhé světové války jako generál Vladimír Přikryl, ale i hrdinové sportu, třeba mistr světa v hokeji Augustin Bubník. Ten vyprávěl, že když odtamtud po třech týdnech odcházel k soudu, byl o třicet kilogramů lehčí, vážil 52 kilo.
Otec zemřel téměř před padesáti lety, a tak se asi nikdy nedozvěděl, co se dělo v jeho Florencii. Já se to doslechl, až když jsem dospěl. A teprve nedávno jsem si mohl přečíst útržkovitá svědectví vězňů z tohoto hradčanského „domečku“. Je to hnusné místo. Nehodí se ani do otcovy Florencie, ani k mému skotačení na hřišti. Nehodí se do žádné civilizace.
Jeden z vězněných vyprávěl o tom, že jediné, co ho během výslechů v „domečku“ drželo při životě, bylo pravidelné vyzvánění loretánských zvonků. Z kovového válce věhlasné zvonkohry k němu doléhala melodie staré písničky Tisíckrát pozdravujeme Tebe… Mohli jsme ji slyšet všichni, ale poslouchali jsme ji každý jinak.