Slunce pražilo a kousek za Prahou stálo na okraji silnice bílé omlácené auto bez označení původu země, z níž pochází majitel. Ten stál o kus blíž a mával rukama.
Zastavit, nebo nezastavit? Co když ten člověk opravdu potřebuje pomoc, ale já projedu s tou hromadou železa značky Opel kolem a budu se dívat na druhou stranu?

A tak ten člověk vmáčkl své mohutné tělo do mého otevřeného okénka a spustil na mě podivnou slovansko-romskou hatmatilkou. Je prý turecký občan a je ve strašné situaci, nemá vůbec žádné peníze a zachránilo by ho, kdybych mu vyměnil za jeho zlatý prsten nějaké koruny.

Zíral jsem na něj a nebyl schopen normálně posoudit, co se to tu děje za bílého dne, za poměrně značného provozu a ve dvacátém prvním století. Moje váhání na muže zapůsobilo jako impuls, a tak hned přitvrdil:

„Prosím, prosím, vy mě neopouštějte, pomoct, pomoct!“ žadonil stále naléhavěji a tvářil se, že když si od něho ten masivní zlatý prsten nekoupím, zemře. Nejen on, ale i jeho rodina (kterou v autě neměl), jeho národ (který jsem v té chvíli nedokázal identifikovat) i veškerá civilizace.

„Co chcete, abych udělal?“ zeptal jsem se a potlačil v sobě chuť se rozesmát, neboť nic mi v tu chvíli nepřipadalo natolik tragické, aby ten muž musel takhle kvílet. Teprve později jsem pochopil, že jeho metoda byla dobře promyšlená – nenechat mi ani chvilku na to, abych si srovnal myšlenky. Takhle se to dělá i při přepadení se zbraní v ruce... Čím víc jsem váhal, tím útočněji kňučel a prosil.

„Nenechajte mě, pomoct! Prosím, prosíííím! Dám prsten, dám všechno!“ A zase znova a dokola, a ještě ke všemu jsem v jeho očích spatřil slzy...

Měl bych vysvětlit, že jsem poměrně zcestovalý, byl jsem v New Yorku, v Kapském Městě i v Jižní Americe a podobným situacím jsem se zatím dokázal vyhnout anebo z nich nějak vybruslit. Jenže tentokrát, snad pod vlivem toho prudkého slunce a omamné vůně květů, jsem si řekl: Co když ten člověk opravdu je v nějaké ošemetné situaci? Mám ho tu nechat jen tak stát? A tak jsem se rozhodl, že si od něho za pětistovku ten prsten koupím. Buď je to opravdu podvodník, říkal jsem si, a tak mě teď aspoň nezastřelí, anebo je to chudák a pětistovka je dost peněz na to, aby mu to na chvíli pomohlo.

Jenže jakmile muž spatřil v mé ruce peněženku, rozparádil se ještě víc. Řinuly se z něj potoky plačtivých slov, až jsem se začal bát, že proskočí okénkem dovnitř a mé úspory mi spolkne. Podal jsem mu bankovku, on mi hodil prsten, ovšem najednou držel v prstech další a dožadoval se dalších peněz. Teprve to pro mě byl dostatečný signál, abych sešlápl plynový pedál a vyrazil zpátky na silnici.

Kdysi mi jeden přítel vyprávěl, jak u něj v paneláku někdo zvonil, on otevřel dveře a tam stála skupina sociálně nepřizpůsobivých občanů. Jejich kápo pravil:
„Dobrý den, jsme rumunský turisti, spadlo s náma letadlo, nemáte prosím nějaké penýze?“

Ta příhoda se mi vybavila až teď, když o svém přepadení píšu. V kapse mě tlačí obrovitý prsten zlaté barvy a za chvíli s ním zajdu ke zlatníkovi. Možná ho zkusím přesvědčit, že mě na cestě kolem světa vyhodili z parníku a že jsem ztratil paměť a jediné, co mi zůstalo, je tenhle šperk. Že zkrátka zatraceně potřebuju, aby mi za něj dal nějaké penýze...