Moc se nám nesmějte
Měli pravdu. Když přišel legendární osmašedesátý rok, bylo mi sotva šestnáct, a zrovna nedávno – prvního července – jsem si zdrceně vzpomněl, že je tomu právě čtyřicet let, co jsem měl své první děvče. Takže jsem, milí televizní diváci i vy ostatní, při posuzování onoho roku poněkud neobjektivní. Pro mě to zkrátka nebylo jen období nabité historickými událostmi; moje pražské jaro se vyznačovalo i spoustou různých zvláštních a intimních intermezz, do nichž vám při vší úctě nic není...
Naše dnešní bouřlivě se rozvíjející a dynamicky zapomínající společnost se na ten staršími generacemi opěvovaný rok 1968 často dívá se značnou dávkou despektu. Někteří lidé, jimž je teď už všechno jasné, z nás pamětníků málem dělají zakuklené komunisty. Dnes přece každý ví, že komunismus je nereformovatelný a že snaha o demokratizaci během pražského jara musela narazit na ruské tanky. Dneska máme jasno. Ale škoda, že jste nám to, holenkové, neřekli už tenkrát. Stejně bychom vám to asi nevěřili. Bez naděje se špatně žije. Dokonce i teď se člověku těžko přiznává, že příchod ruských vojsk měl vlastně nakonec jeden velmi pozitivní výsledek: pak už v komunismus mohli opravdu věřit jen beznadějní snílci nebo vypočítaví lumpové. Dosti drahá cena za definitivní probuzení ze snu, ale tak to v historii chodí...
Jak ale dneska vysvětlit všem později narozeným, které to náhodou ještě zajímá, proč na to období pořád vzpomínáme a co se to tenkrát vlastně stalo?
Náš život – nejen ten veřejný, ale většinou i soukromý – se do té doby, od padesátých do druhé půlky šedesátých let, podobal životu ve vlaku, který stojí na nádraží. Skoro nic se nedělo, i když v šedesátých letech už jsme poměrně čile vybíhali z kupé a otvírali okna vagonu. Hodně jsme si četli o tom, jak vypadá železniční trať či okolní krajina, ale skoro nikdo ji neviděl... Po lednu 1968 se ten vlak dal nečekaně do pohybu. Nabíral rychlost a většina z nás radostně zjišťovala, jaký ten svět, plný výhybek a uzlů, návěští, přejezdů i tunelů, skutečně je. Jaké to je řítit se plnou parou po krajině a co všechno je možné vidět a prožít...
No a pak se ten vlak zase na dvacet let zastavil. Ti, kteří z nádraží neutekli, si často po zbytek života už jen vyprávěli, co to bylo za velkou svobodnou jízdu na jaře a v létě roku 1968. Co na tom, že tam, kde nám byla znovu vyhrazena slepá kolej, hlídkovaly tanky. Co na tom, že spousta někdejších nadšených cestujících pak beze studu pomáhala vytrhávat zbylé koleje. Ty vzpomínky nám nikdo vzít nedokázal.
Tak to bylo, moc se nám nesmějte, milé děti. A já, když k tomu všemu přičtu to své první děvče, nedám na ten rok dopustit...
(Psáno pro Pražský deník)