V tramvaji číslo dvacet tři jsem čerpal denní dávku nepotřebných informací z novin, ale zprávy v okurkové sezoně mě moc nebavily, a navíc se dvě dámy středního věku sedící na sedadlech pode mnou vehementně pustily do odhalování různých, většinou nelichotivých vlastností svých manželů.
„Je to jen chlap,“ uzavřela svou výpověď jedna z nich a myslela to zřejmě naprosto vážně.


Vzhledem k tomu, že se také považuji za chlapa, dotklo se mě to. Ostatně na tajných dýcháncích, kam muži nesmějí, je podle všeho tato věta značně frekventovaná. Představy řady žen o mužích se zřejmě příliš neliší – považují nás za mírně řečeno méněcenné či handicapované bytosti, s jejichž nedokonalostmi je třeba počítat, aby nedošlo k dalšímu zklamání...

Dámy pode mnou nebyly určitě žádné radikální feministky, z jejich slov nebyla cítit ani velká hořkost, pocity zneuznání, nedostatečného respektu nebo vykořisťování, ani mi nepřipadaly ponížené či obtěžované. Žádná z nich by nejspíš nenapsala ten článek, ve kterém jsem se nedávno dočetl, že muži jsou odporní, protože na záchodě při malé potřebě stojí. Tyhle ženy by také asi neřekly to, s čím se mi před časem svěřila jedna samostatná kamarádka, která žije s matkou a se sestrou:
„Vždycky když přijdu domů a na záchodě je zvednuté prkýnko, cítím, že zas bude nějaký průšvih.“
Sroloval jsem noviny, vstrčil je do kapsy, vystoupil a cestou od tramvaje domů přemýšlel o tom prkýnku. To je ale divný symbol mužskosti!

„Já vím, ty sis kdysi představovala, že budeš mít toho nejlepšího chlapa na světě,“ říkala minule jedna mladá žena druhé v nějakém filmu, „chtěla jsi, aby byl urostlej, chytrej, bohatej, aby byl dobrej milenec, navíc citlivej a zábavnej! A teď? Můžeš být ráda, že aspoň nenechává prkýnko nahoře, co?“ A druhá hořce přikyvovala, že je to dobře, že alespoň to prkýnko...

Vešel jsem do bytu a povídám ženě: „Já vím, ty sis kdysi představovala, že budeš mít toho nejlepšího chlapa na světě, že to bude třeba člen Horské služby, navíc chytrej, bohatej, dobrej milenec, citlivej, zábavnej... a teď máš mě, kterej se akorát snaží nenechávat to prkýnko nahoře...“
„To nemusíš,“ pravila moje žena. „Když je zvednuté prkýnko, aspoň vím, že mám doma chlapa.“
Od té doby žiju s neřešitelným dilematem. Jak to vlastně je s tím prkýnkem? Nahoru, nebo dolů? Co mám dělat? Jsem z toho totálně zmatený. To víte, jsem jen chlap...

(Psáno pro Pražský deník)