Když jsme kdysi ještě neměli auto, moje maminka, principálka divadla, často jezdívala taxíkem, i když to byl na naše poměry trochu luxus. Pamatuju se, jak jsme vždycky s úlevou dopadli na zadní sedadla nějakého sedanu, pobědy nebo volhy, a ona řekla: „Do Loretánský na Hradčana.“
Tenkrát v šedesátých letech bývali v Praze ještě taxíkáři na své řemeslo hrdí. Znali každou uličku, věděli, co se kde ve městě šustne, a ochotně to cestou zákazníkům sdělovali.

Až v letech sedmdesátých a později se mi stávalo, když jsem ve snaze matku napodobit pronesl její větu, že nařvaný ignorant za volantem vyvalil oči, vycenil tesáky a zeptal se, kde ta Loretánská vlastně je. Sem tam jste sice mohli ještě narazit na nějakého příbuzného starého a počestného pana Srdce z Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, ale v drtivé většině už taxíkáři nic z města pořádně neznali. Zato ovládali všechny možné způsoby jak natáhnout zákazníka o nějakou tu desetikorunu nebo stovku. Památná cesta švédské tenisové legendy Björna Borga z ruzyňského letiště do hotelu U Tří pštrosů vedle Karlova mostu za tuším dvě stě dolarů (v té době asi 6000 korun) dovršila stupeň degenerace taxíkářského cechu. Když už jsem si v té době musel najmout taxík, dozvídal jsem se třeba, že Němcům se mezi „dročkaři“ říká vtipně „vepřový“. Dělalo se mi špatně.
Taxíkář, to byl tehdy symbol „úspěchu“. Jednou o Vánocích jsem kamsi popojížděl s taxíkářem, který měl s sebou manželku. Zeptal jsem se jich, proč nejsou na svátky radši doma, a on řekl se shovívavým úsměvem: „My Vánoce neslavíme. My už všechno máme…“
Když se otevřely hranice a já byl nucen utrácet peníze za taxíky v cizině, míval jsem obavy, abych nedopadl podobně jako doma. Tak trochu v šoku jsem zjišťoval, že stará dobrá pražská tradice se přenesla na Island – tamní taxíkáři slouží jako jakási informační kancelář spojená s meteorologickou stanicí a zelenou vlnou Radiožurnálu. Dozvíte se od nich i o poslední erupci velkého gejzíru... Na nejlaskavější taxíkáře jsem narazil v Santiagu de Chile. Většina z nich měla snědou pleť, černé vlasy a hnědé oči a shodně tvrdili, že pocházejí ze Švédska. To však byla jediná nesrovnalost, která budila podezření. Jinak byli důsledně poctiví a milí. Přesto jsem byl pořád ve střehu a čekal, kdy už mě někdo z nich začne vozit po městě oklikou a pořádně mi sáhne do úspor. Jenže když jsem konečně narazil na řidiče, který se s autem po městě motal stejně podezřele jako jeho kolegové v Praze, podíval se v cíli cesty na taxametr, zmáčkl knoflík tiskárny a pravil: „Musím vám dát slevu, vezl jsem vás oklikou!“ A řekl si o třetinu míň, než stálo na účtence.
Teď nejradši chodím po Praze pěšky, někdy se ovšem taxíku nevyhnu. Možná mám opravdu štěstí, ale dnešní taxíkáři už jsou zase trochu jiní, než byla ta drsná vekslácká generace. Stvrzenku vydávají bez požádání, žádné horentní sumy ze mě nepáčí a pistoli mají zřejmě schovanou pod sedadlem... Když jsem se na jaře vracel z předávání knižních cen, které se vysílalo v přímém přenosu v televizi, vlezl jsem do taxíku a po chvíli příjemný mladý muž za volantem pravil:
„Nebyl jste teď v televizi?“
„Jak to víte? Vy tu máte přijímač?“
„Nebyla práce, tak jsem se díval,“ ukázal na malou televizi pod sebou.
„Víte, já se koukám hlavně na ČT 2, nesnáším to věčný násilí a ten bulvár. Tam se aspoň občas dozvíte něco zajímavýho...“
Skoro se mi chtělo zapsat si jeho číslo, kdybych zas někdy potřeboval někam jet.

(Napsáno pro Pražský deník