V mém životě existuje snad jediná ulice pojmenovaná po někom v době, kdy dotyčný ještě žil. Nachází se poměrně daleko od Prahy – na okraji Santiaga de Chile – a nese název Calle de Francisco Otta. Když jsme tam šli před asi osmi lety natáčet scénu do Chilských deníků s tehdy více než devadesátiletým malířem Franciskem Ottou, původem z Plzně, pobíhal Pavel Koutecký s kamerou tak nezávisle, že vyprovokoval místního policajta k otázce, co tam děláme.

„Natáčíme ulici Franciska Otty a tohle je pan Otta,“ řekl jsem a ukázal na našeho přítele.

Policajt užasl a malíř s neskrývaným potěšením dodal:
„Oni si mysleli, že už jsem umřel, ale takovou radost jim hned tak neudělám.“

Je to trochu smůla, že člověk skoro vždycky musí nejdřív zemřít, než po něm pojmenují ulici. Nemůže se po ní jako náš malíř hrdě projít, a když se mu to třeba nepozdává, říct: „Dejte mi s tím pokoj“ nebo „O tuhle ulici nemám zájem“, případně: „Pojmenujte ji tuhle po Járovi, tomu to udělá větší radost…“

Vrtá mi hlavou, co by třeba říkal Karel Kryl na to, že bydlel kdysi ve Stodůlkách v ulici, která teď nese jeho jméno. Zůstal by tím bardem, jakého jsem v něm měl příležitost poznat, a hrdě by poslal radní kamsi jinam? Anebo by to přijal? A jak by se tvářil? Bral by to jako poctu, nebo jako úplatek? Trochu mě za něj děsí představa, že ulice Karla Kryla by časem mohla být třeba poblíž náměstí Karla Gotta, když už si spolu jednou na balkoně Melantrichu zapěli hymnu, ačkoli to je asi blbina – náměstí ve Stodůlkách, že… Navíc Goťák (podle vzoru Tylák) bych spíš situoval někam mezi Bertramku a hotel Mövenpick, odkud prý němečtí turisté tradičně šmírují zpěvákovu vilu, i když už možná bydlí jinde, nevím…

Možná u nás existuje předpis, podle něhož není dovoleno pojmenovat ulici či náměstí po někom, kdo ještě žije. Je to vlastně pochopitelné – jakmile by to možné bylo, mohlo by se to v našich podmínkách zvrhnout, však víte. Ale stejně se mi zdá trochu divné pojmenovávat ulice po lidech pouhých pár let poté, co umřeli. Především to s nimi nikdo předem nekonzultoval, a pak – s naším neujasněným a liknavým přístupem k vlastní minulosti bychom zase brzy mohli zjistit, že jsme se nějak trapně spletli a dotyčný nebyl tak skvělý, jak jsme si mysleli. A co potom s tím…

Navrhuji tedy buď pojmenovávat ulice ještě za života dotyčných velikánů, anebo takových třicet čtyřicet let počkat. Třeba se mezitím ukáže, kdo ten člověk vlastně ve skutečnosti byl a jestli to opravdu stojí za to. Mrtvému pár desítek let čekání neuškodí; koneckonců celá věc by mohla být i trochu poučná pro ty z našich současníků, kteří dokážou myslet sotva na jedno volební období dopředu (a dozadu už vůbec ne)…

Mimochodem: Francisco Otta, který v Chile přednášel na výtvarné akademii, vystavoval v desítkách zemí a čím byl starší, tím maloval barevnější, veselejší a krásnější obrazy, před několika lety v Santiagu zemřel. Svou ulici má pořád za mořem. V Plzni, kde se narodil a kde ještě v devadesáti letech vyšplhal na kostelní věž, po něm zatím nepojmenovali nic.

(Psáno pro Pražský deník)