Nasedl jsem do tramvaje a vydal se na Žižkov, kam mě pozvali do jednoho rádia, abych se tam zviditelnil. Tramvaj se vlekla, a tak aby mi ta cesta do práce pěkně ubíhala, začetl jsem se do historické publikace pojednávající o místech, kde jsem kdysi bydlel.

Překvapeně jsem zjistil, že dům v Loretánské ulici, kde jsem vyrůstal, byl vlastně poslední stavbou starých Hradčan a že v jeho bezprostřední blízkosti stávala věžovitá stavba – Strahovská brána s mříží a mostem. Hrával jsem si tu celé dětství, ale byla tady jen normální ulice...

Také nedaleko domu, kde bydlím teď, stávala brána. Jmenovala se Špitálská a postavili ji v roce 1621 tři Italové – stavitel Jan Ursi, štukatér Dominik Canevale a Dominik Roseti, o kterém se nic neví. Za svou práci nežádali peníze, ale měšťanství hradčanské. Přání jim bylo splněno a brána tady vydržela až do konce devatenáctého století, kdy ji zbourali při rozšiřování ulice, nevím už z jakého důvodu, snad aby sem mohly jezdit nejdřív povozy, pak tramvaje a teď mercedesy...

Zaklapl jsem tu chytrou bichli, vystoupil a šel do rádia.
Moderátorovi mohlo být sotva dvacet let, ale pohyboval se ve studiu suverénně, jako by tu vysílal odjakživa. Usadili jsme se u mikrofonů a on mi v přímém přenosu začal pouštět nahrávky vesměs těch nejmladších tuzemských muzikantů.

Už nejsme nejsme jako kdysi, zaslechl jsem okopírovaný kousíček starého známého songu Karla Kryla, který byl vsazen do výrazné hiphopové koláže nadaného slovenského hudebníka jménem Peťo Tázok.
„Víte, z čeho to je?“ zeptal se mě moderátor, a tak jsem musel přiznat, že jsem tuhle Krylovu píseň kdysi zpíval u táboráků. Byla to, jak se dneska říká, kultovní záležitost.

„Proč vy jste vlastně vydal první desku až po skoro dvaceti letech koncertování?“ zeptal se mě najednou ten mladý muž naproti mně. Trochu jsem se té otázky lekl.
„No, za minulého režimu nebylo zase tak samozřejmé vydávat desky,“ pravil jsem opatrně v naději, že se tomu tématu vyhneme.

„Ale vždyť přece Karel Kryl desky vydával!“ pravil rezolutně ten nevinný člověk se sluchátky na uších.
Trochu jsem sebou škubl a doufal jsem, že si toho nevšiml. Peťo Tázok smažil své citáty z Krylovy Pasážové revolty a přizpívával k nim své vlastní, také nepříliš radostné verše, takže jsem mohl s odpovědí chvíli počkat a tvářit se, že nerušeně poslouchám:
„Karel Kryl vydal jednu desku – v osmašedesátém. Další mu pak vyšly v emigraci.“
„Aha,“ odvětil můj hostitel a nějak jsme to potom zamluvili.

Tramvaj mě vezla noční Prahou nazpátek. Unavený bezdomovec, kterému mohlo být moje zviditelnění v rozhlase ukradené, se povaloval na sedadle kousek ode mě. Nechtěl jsem se na něj dívat, a tak jsem si raději začal znovu číst. Tím pádem jsem se konečně dozvěděl, proč se schody vedle našeho starého domu jmenují „Brnkačky“. Odjakživa jsme jim tak říkali, ale nikdo z nás se nikdy nezeptal, odkud se to divné jméno vzalo. Pojmenovali je prý chovanci z nedalekého slepeckého ústavu, protože když po nich jdete, trochu zvláštně duní, jako by brnkaly.

Jsem rád, že to vím. Jsem rád, že jsem si koupil tu knihu. Snad ještě není všechno ztraceno.


(Psáno pro Pražský deník)