Copak ženy, ty jsou na umělecké odhalování neintimnějších částí svého těla zvyklé, ale co my? Naše ústřední orgány zůstávají obvykle utajeny, většinou ani takhle nikde nevisí, a jak teď zjišťuji, nemáme pro ně dokonce žádný pěkný a přitom slušný název.

CO JE VLASTNĚ SPROSTÉ?
Můj kamarád Šoltys ukončil studium na Akademii výtvarných umění cyklem nazvaným Interpretace tělesnosti. Přesněji řečeno se zabýval malováním nejcitlivějších partií mužského těla a na většině jeho tehdejších obrazů ani nic jiného nebylo. Když mě požádal, abych uvedl jeho výstavu v jednom východočeském městečku, a já chvilku před začátkem vernisáže vstoupil do výstavní síně, zcela mě obklopil ústřední motiv několika desítek různě velkých pláten – mužské přirození. Byla všude – na stropě, na stěnách i v keramických krabičkách na stolku s občerstvením. Když jste si vzali obložený chlebíček, vykoukla na vás ta nevinná část těla i z talířku...
Maloměstští občané byli nezvyklým tématem výstavy poněkud zaskočeni, ale snažili se to nedávat příliš najevo. V zásadě je bylo možné rozdělit na dvě skupiny – na ženy a na muže. Zatímco ty první se na výstavě vesměs poměrně brzy adaptovaly a vypadaly, že se tam dokonce cítí příjemně (však jsem to také uvedl jako první skutečně feministickou výstavu v České republice!), ti druzí se až na výjimky nervózně ošívali, někteří dokonce dávali hlasitě najevo, že takhle si umění nepředstavují...
Copak ženy, ty jsou na umělecké odhalování neintimnějších částí svého těla zvyklé, ale co my? Naše ústřední orgány zůstávají obvykle utajeny, většinou ani takhle nikde nevisí, a jak teď zjišťuji, nemáme pro ně dokonce žádný pěkný a přitom slušný název. Zkuste zapátrat v paměti – nic moc... Nám mužům se ztvárnění této části našeho těla nelíbí, i když bych řekl, že na ni myslíváme často, poměřujeme ji, hodnotíme a možná jí i klademe otázky, co já vím... Rozhodně se ale stydíme víc než ženy a na každou poznámku reagujeme mnohem citlivěji než ony... Mluvit o „tom“ se obecně považuje za sprosté.
Na kamarádově výstavě někdo nakonec ukradl krabičku s pindíkem.
„To je teda sprosťárna,“ neudržel jsem se, když mi to pobaveně vykládal do telefonu.
Před časem jsem natáčel desku nazvanou podle titulní písničky Muži jsou křehcí; obsahuje totiž přes dvě desítky příběhů o naší mužské nedostatečnosti a křehkosti. Zkuste se při tom vyhnout vlastní „interpretaci tělesnosti“ a nezmínit se o tom pokladu, co máme mezi nohama! Nebylo by to poctivé a dílo by nemohlo působit celistvě. A tak jsem do textu vepsal toto:
Cítíš pulsovat mé žilky na spáncích
Varlátka holátka
Jemné chloupky
Mé nadledvinky ani necítíš...
Protože na albu se měli podílet i jiní interpreti, nejen já, zavolal jsem jednomu momentálně populárnímu mladému umělci, který se o mně tuhle hezky zmínil v novinách, a tak jsem si myslel, že by ho to třeba bavilo zpívat. Píseň se mu líbila, ale ta varlátka holátka jsou prý na něj moc. Dohodli jsme se, že mi do tří dnů zavolá, jak se rozhodl.
Čekal jsem několik dní, ale on už ani nezvedl telefon. Řekl jsem o tom synovi a ten pravil:
„Nezavolal? No to je teda sprosťárna!“
„Mně to nevadí,“ odpověděl jsem. „Já si svoje varlátka holátka zazpívám sám.“
Jenom už nějak nevím, co je vlastně sprosté.

(Psáno pro Pražský deník)