V pustině ve vnitrozemí Islandu za vzácných okamžiků bezvětří anebo také někdy v Rousínově u Rakovníka kolem čtvrté ráno, když ještě spí i kohouti a ptáci, může člověk uslyšet opravdové ticho. Jsou to vzácné chvíle a když si je stačíme uvědomit, býváme jimi zpočátku spíš překvapeni a možná i znepokojeni

Nejsme na ticho zvyklí. Vlastně s ním téměř nepřicházíme do styku. Město, když zrovna neřve, neskřípe a neječí, alespoň hučí či šumí.
Kampak se asi podělo to ticho, které tu kdysi bylo? Napadá mě paralela s někdejší vtipnou odpovědí Miroslava Horníčka na otázku: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?
„Nikam,“ pravil tenkrát bez zaváhání. „Je tady, ale není vidět.“

Vlastně mi to hučení a šumění už dávno nevadí. Zvykl jsem si a ono je koneckonců výrazem toho, že se kolem něco děje, že žijeme, hýbeme se, vyrábíme a někam se dopravujeme. Pokud to nedáváme na odiv tak úchylně jako majitelé uřvaných motocyklů, dá se to vydržet.

Co mě ovšem deptá, jsou nadbytečné vycpávky. Z různých reproduktorů a jen tak puštěných televizí ve městě na mě třeba mluví lidé, které nikdo neposlouchá, a ani já ne, protože nic důležitého neříkají. Jen prostě plkají nesmysly. Občas se pak kvůli nim musí pustit hudba, která vlastně taky ani žádnou hudbou není, jen už ty řeči jsou neudržitelné, všichni si přece všechno řekli a nikoho zrovna nic dalšího nenapadá. Tak se pustí nějaká nahrávka se zpěvákem, který také neví, o čem zpívá, respektive zpívá o ničem a vlastně mu na tom ani nezáleží. A čas života plyne...

Vzpomínám na jeden slavný pokus upozornit nás na důležitost ticha:
Před dávnými časy, v roce, kdy jsem se narodil, měla koncertní premiéru skladba Johna Cage Ticho. Pianista přišel na pódium, zavřel víko u klavíru, posadil se, spustil stopky a skladba začala. Po čtyřech minutách a třiceti třech vteřinách se zvedl, aniž zahrál jediný tón, a odešel. Uprostřed skladby se prý zničehonic větrem otevřelo okno do ulice, ale jinak se nic zvláštního nestalo.

Zato při pozdějších provedeních tohoto Cageova opusu docházelo k různým výstřelkům. Obecenstvo někdy hlučelo, kdosi hlasitě protestoval, co se to také vydává za hudbu… Jako by ticho nebylo přítomno v každé skladbě! Dokonce je přece možné zapsat ho do not pomocí různých druhů pomlk. Na nahrávce Cageova Ticha, která byla pořízena při koncertě v Miláně, je údajně slyšet zvuky dopadajících rajčat na jeviště. V americkém Coloradu se prý provedení této skladby zvrhlo v hlasitý řev a hvízdání a jeden posluchač vyskočil na pódium a rozbil Cageovi brýle...

Možná že je pro některé z nás ticho neúnosné, ale já bych se za ně velmi rád přimluvil. Když se s ním člověk naučí správně zacházet, slouží levně a oddaně. Všimněte si například, že když jste delší dobu s někým pohromadě a nezaháníte ticho vlastním řečněním, nevydrží to většinou ten druhý. Pokud pak má pocit, že ho opravdu posloucháte, dokonce se vám i s něčím důležitým svěří, prozradí nějaké tajemství, něco, co opravdu stojí za to...

Ticho je tajná zbraň všech zvědavých tvorů. Neubližujme mu. Nevycpávejme ho. Buďme v něm bez obav a co nejdéle. Je tu pořád s námi, jenom není slyšet.

(psáno pro Pražský deník)