Nastoupil jsem do poloprázdné dvaadvacítky a vlezl si na své oblíbené místečko vzadu, kde se dá pohodlně vestoje opřít a číst si. Sotva jsem se uvelebil, přistoupila matka s kočárkem a bylo po idyle. Malý, asi tříletý Francouz se krčil v kočárku, měl mizernou náladu, a tak když se k němu matka sklonila a něco mu řekla, ohnal se po ní něžnou tlapkou a strefil se jí rovnou do nosu.

Reflexivně mu to vrátila, ale byl to jen náznak odvety, to ho ani zabolet nemohlo, a pak se napřímila a pronesla řečí Rimbaudovou:
„Řekni promiň!“
Musela to opakovat několikrát, než z něho vydolovala chabý náznak omluvy. Měl svou hlavu.

Už jsem se nezačetl, jen tak jsem zíral do knížky a předstíral, že neposlouchám. Myšlenky se mi zatoulaly kamsi do Evropy. Když jsme kdysi s Pavlem Kouteckým na Islandu u našich přátel natáčeli rozhovor, rozhodli se synkové našich hostitelů, že nám naši práci znemožní. Jakmile se otec před kamerou rozhovořil o něčem důležitém, vrhli se před něho a dělali do objektivu takové grimasy, že prostě natáčet nešlo. Většinu z jeho vyprávění jsme kvůli nim nakonec do filmu použít nemohli. On to sice tušil, ale nezlobil se na ně, neokřikl je, byly to přece děti...

O několik dní dříve jsme se v kodaňském parku připletli k slavnosti učitelů a dětí z mateřské školky. Zrovna jsem se pana učitele na něco vyptával, ale moc jsem se nesoustředil, protože mezitím nad námi ve větvích šplhali jeho drobečci. Po chvíli jsem to nevydržel a zeptal jsem se ho:
„Nebojíte se, že spadnou?“
„V životě jsem neviděl, že by nějaké dítě spadlo ze stromu,“ pronesl s odzbrojujícím úsměvem…

Když před lety na rodinné dovolené ve Švédsku naše tehdy ještě malé dcerušky zlobily tak, že jsme je nemohli zklidnit, uchýlil jsem se k podlým výhrůžkám. Ačkoli je nikdy nebiju, prohlásil jsem, že každé z nich na náměstí veřejně jednu střihnu, nechám se zatknout místní policií a půjdu za to dobrovolně do vězení. Krátkodobě to zabralo.

Čím to je, že z těch někdy opravdu naprosto nesnesitelných ratolestí z civilizovaných zemí většinou vyrostou celkem kulturní lidé, usměvaví a slušní, zatímco z našich milých a poslušných drobečků se kolikrát vyklubou takoví nevychovanci? Já vím, že některé české děti také zlobí, a když se rozhlédnete kolem po svých známých i neznámých, sem tam se i u nás mezi dospělými najde někdo zdvořilý a milý. Ale stejně...

Matka v tramvaji se na kluka najednou rozkřikla. Dala mu totiž kus čokolády a on odmítl poděkovat.
„Řekni děkuji!“ opakovala mnohokrát a velmi hlasitě řečí Johanky z Arku, až se půlka tramvaje pohoršeně otočila a sjela tu bezradnou bytost pohledem. Skřítek dál vychytrale mlčel. Protože se chystali vystoupit, rozvzpomněl jsem se na školní léta a sesmolil otázku, zda mohu matce s kočárkem pomoci. Když jsem pak toho malého zarputilce snesl ze schůdků na refýž, zadíval se na mě a bez jakéhokoli pobízení pravil řečí Malého prince:
„Děkuji.“

A snad se při tom i maličko pousmál, to nevím jistě, nechci přehánět...
Nic neplatí absolutně, řekl jsem si a rychle raději nastoupil zpátky do tramvaje, abych si stačil zalézt na své oblíbené místečko dřív, než mi ho zase někdo zabere.