První ze tří částí příběhu, který sem vyvěšuji proto, že jsem momentálně mimo naši EU. Je to vzpomínka na nedávno zemřelého člověka, strůjce vlastního velkého osudu, který by neměl být zapomenut. Berte to prosím jako nedělní nadčasovou přílohu k aktuálním zprávám...

GUILLERMŮV PŘÍBĚH
aneb
Jak Vilíček Poláků zemřel u Nymburka, přišel do Chile a dělal cestu v prales. /část 1./

Na autobusové nádraží v Pucónu pro mne přijel jeden ze synů pana Guillerma Poláka, majitele věhlasného hotelu Antumalal. Hotel se nachází nad jezerem Villarica pár kilometrů od městečka a my jsme tam byli dřív, než jsem se stačil pořádně rozmluvit anglicky. Syn pana Poláka je solidní šedesátník, jeho zhruba o dvacet let starší otec na mne čekal ve vrátnici. Prohlédl si mě bystrýma očkama a pravil:
"Já myslím, že byste si měl nejdřív trošičku pošpacírovat kolem. Sám nebo se mnou, jak chcete. A támhle dole je plovárna..."
"Mohl byste mi povědět něco o sobě a o vašem hotelu?"
Starý muž se na chvíli odmlčel a pak řekl tajemně:
"Kolik máte času?"
Řekl jsem, že mám prázdniny.

"Tady není jenom hotel, tady je celej kraj," dodal on a otcovsky mě vyvedl z haly.
Posadili jsme se na lavičku nad stříbromodré jezero. Guillermo vyprávěl, občas zvedl hlavu a zahleděl se směrem ke svým zaměstnancům, kteří tu upravovali zahradu a zvelebovali bazén. Mluvil krásnou hovorovou češtinou, vtipkoval a svým břitkým žertům se občas s chutí zachechtal. Smál jsem se s ním a zdálo se mi, že ho znám už dávno.

MCELY A OKOLÍ
"Žiju tady s paní, říkám jí Kačena. Kromě tohohle hotelu mám i hospodářství, takovej stateček támhle za kopcem. Celá naše historie začala řekněme někdy v roce třicet pět. Byl jsem úředníkem v pojišťovně na Jungmannově náměstí a Kačena byla úřednicí v České bance Union na Příkopech. Poznali jsme se ve sportovním klubu. Pak jsme objevili, že ten klub byl politickej manévr komunistů, odchytávali tam mladý lidi, aby je zglajchšaltovali. Nás ale zajímala v zimě plovárna a lyžování, v létě Svatojánský proudy na Vltavě - to ještě nebyly přehrady, co tam teď máte.

Samozřejmě jsme byli taky levý - podle slavný Churchillovy věty Když někdo ve dvaceti letech není levej, tak nemá srdce, a když je levej po třicítce, tak nemá mozek. Pár let předtím jsem byl na vojně a dotáh jsem to v Košiciach na podporučíka...

Měl jsem titul z obchodní akademie a Kačena taky, učil jsem se čtyři roky ve Vídni, kam mě poslal táta, abych se trošičku obrousil."
"Vy jste z Prahy?"
"Narodil jsem se mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví v malé vesničce s divným jménem, který pochází z latinskýho letopočtu tisíc jedno sto padesát jedna. Takhle jsem to vypravoval Martinovi Povejšilovi, když se mě ptal, odkud jsem. A když jsem mu to divný číslo 1151 řek, odpověděl: 'Mcely!'
A já jsem se ho zeptal:
'Prosím tě, jak to víš?'
A on povídá:
'Já jsem se narodil ve Studcích, to je dva kilometry odtamtud.'
Za měsíc potom sem do hotelu přijel nějakej Čech, jmenoval se Kordač. Já si říkám Kordač, Kordač, to mi něco připomíná...
'Neříká vám něco slovo Mcely?' ptám se toho Kordače.
'Samozřejmě, já jsem ze Seletic, to je dva kilometry na sever!'

Hitler postupoval, obsadil Rakousko, a protože jsem žil předtím ve Vídni, už jsem věděl, co bude. Měl jsem jednu sestřenici vdanou za sudeťáckýho Čecha, a ten byl v Paraguayi zástupcem Československého exportního ústavu. Napsal jsem sestřenici, že se nám atmosféra v Praze nelíbí a jak je to v Paraguayi, a ona mi odpověděla:
'Přijeď, mám pro tebe místo. Můj manžel potřebuje přesně člověka, jako seš ty - mluvíš a píšeš správně česky. On je Němec.'
Tak jsem vzal telefon a volal jsem Kačenu:
'Kačeno, jedem do Paraguaye.'
'Jak to jedem?'
'No jedem - ty a já jedeme do Paraguaye..."

A Guillermo se zasmál, jako by se to stalo včera a ne před šedesáti lety...
"To už jste byli svoji?" zeptal jsem se.
"Ne. Byli jsme přátelé - milenci, moderní lidi, že jo. Představila mě rodině a starej pán řekl logicky to samý, co bych řekl já:
'Jeďte si do Paraguaye, tady nemáte budoucnost, ale samozřejmě se vemte.'
Šel jsem na radnici vedle orloje a oni řekli:
'Vyplňte tenhle formulář a pověste ho támhle na zeď. Lhůta je třicet dní.'
Pro mě třicet dní vůbec nepřicházelo v úvahu, chtěl jsem vypadnout co nejdřív. Naštěstí mě napadla velkolepá myšlenka, takže jsem tam šel druhej den znova:
'Koukejte, moje situace je taková: já jsem voják v záloze a moje nevěsta je možná těhotná. Možná že bude zítra mobilizace, možná že mě pozítří zastřelej, a já bych chtěl, jestli ona je těhotná, aby to dítě mělo legálního otce.'

Tak mně blahopřáli a snížili mi lhůtu z třiceti dnů na dva. Za týden už jsme se brali a za další týden jsme seděli v Janově na lodi do Buenos Aires. To bylo v roce 1938."

DO CHILE
"Paraguayci jsou moc milí lidi, rádi pomáhají, ale mají jednu vadu - jsou přesvědčeni, že Paraguay je ráj světa. Pro nás to byl horkej kámen na hlavě. Vedro, člověk se pořád potí, největší kopec má dvě stě metrů a jsou tam komáři a pavouci a hadi. Jenže já jsem tam měl místo, a tak jsem dělal - nevím přesně, jak se to řekne česky, ale v Rakousku pro tu práci měli moc hezký slovo - nulenscheiser...

Za rok jsem toho měl dost a stejně celá moje tamější existence skončila, protože Hitler obsadil Sudety a Československý exportní ústav skončil. Ani mně nenapsali, jen přestali posílat šek. To byl důvod, abych se sebral a abych koukal, abysme viděli...

Můj předpoklad, že nevěsta je možná těhotná, vyšel. Brali jsme se v květnu, první kluk se narodil v červenci příštího roku - to těhotenství bylo možná trošku delší, ale přece jsem jim neřek, že jsem si jistej... Já mám čistý svědomí, že jsem Československou republiku o nic neošidil. Byl jsem Žid a voják, tak by mě se stoprocentní jistotou bejvali zabili. A republika by byla bývala zrovna tam, kde byla beze mě.

Z Paraguaye jsme jeli po řece na jih do Buenos Aires, velkýho města, kde nebylo do čeho píchnout. Měli jsme prostředky asi tak na rok života, naštěstí jsme mohli bydlet zadarmo u jedné sestřenice. Kačenini rodiče chtěli vypadnout z Čech. Moje rodiče nemohli, protože tam byla babička. Bylo jí devadesát let a něco a máma ji nechtěla opustit. A tak tam zůstali, a když babička umřela, už nemohli ven a nakonec místo do Chile jeli do Osvětimi...

Kromě rodičů jsme potřebovali dostat ven dvě švagrový - jedný bylo třiadvacet a druhý osmnáct. Protože se naskytla možnost sehnat pro ně vízum do Chile, sebral jsem se a jel tam. Mě Chile zajímalo hlavně proto, že mi řekli, že jsou tam hory, my jsme byli do hor blázni. Co mám dělat, já za to nemůžu - jiný lidi jsou blázni do alkoholu nebo já nevím do čeho. No, co vám mám říct - když jsem tím úzkokolejným vláčkem projel tunelem z Mendozy do Santiaga tři tisíce metrů vysoko, byl tam sníh! Já přijel z Paraguaye a najednou jsem uviděl praporečky na slalom! O to jde! Tak mě přijali v Chile!"

Guillermo se odmlčel, nejspíš si uvědomil, jak se rozvášnil. Asi na mně bylo vidět, že mě to baví, tak jen zabručel:
"Já vám dělám dlouhej kec, co?"
Řekl jsem, že mě to zajímá.
"Můžete si z toho vybrat, co chcete..."


(pokračování příště)