Druhá ze tří částí příběhu, jako nedělní nadčasovou přílohu k aktuálním zprávám... Jak Vilíček postavil vlastníma rukama hotel a v něm spala anglická královna...

PRVNÍ HOTEL
"Dal jsem si inzerát do novin, že hledám práci, a dostal jsem tři nabídky. Jediná zajímavá byla od hoteliéra na jezeře Villarica. V prospektu jsem si přečet: Villarica - jezero dvacet kilometrů dlouhý, dvě stě metrů nad mořem, kopec dva tisíce osm set metrů, sníh... Tak jsem se vydal sem dolů a uviděl jsem to. Ten chlap ze mě chtěl vypumpovat nějaký peníze, protože byl úplně švorc, honili ho věřitelé. Měl dva hotely - jeden tady a druhej přímo v Pucónu. Ale to slovo hotel je samozřejmě vysoce přehnaný, byly to dřevěný boudy a stěny měly tak tenký, že mohla ženská skrz ně otěhotnět. To jsem možná trošku přehnal, ale fakt je, že tam existovalo harmonický akustický soužití všech hostů...

Když jsem viděl, jak to je, tak jsem tomu člověku řek: 'Koukej, ty seš starej' - bylo mu padesát let a mně dvacet čtyři - 'seš starej pán a neumíš to. Za měsíc bude dražba a oba hotely ti prodají. Já ti navrhuju, že na sebe vezmu všecky tvoje dluhy, když mi dáš jeden ze svejch hotelů, ten v Pucónu.'

Nejdřív se bránil, ale nakonec jsem ho přesvědčil a on to přijal. A tak jsem převzal dluhy, který dělaly asi dvojnásobek hodnoty toho všeho, ale měl jsem kde zabrat a byl jsem fascinovanej zdejší přírodou. Třeba támhlenten kopec naproti je tak vysokej jako Sněžka - 1650 metrů. Ale to je tu jenom kopeček...

Kačeně jsem psal úplně nadšený psaní, že jedem do Chile. Jel jsem pro ni, byl jsem tam při porodu. Pak jsem se zase vydal sem, a když byly klukovi tři měsíce, jel jsem jí naproti do Mendozy. Samozřejmě jsem o Pucónu bájil, a když jsme sem dorazili, pršelo a stála tu bouda, ve který to bylo cítit po mokrým shnilým dříví a bylo tu vysloveně nevlídně. Kačena se úplně uzavřela a přestala mluvit, ale já jsem se jenom smál a v duchu si říkal: Počkej, až vyjde slunce. Tři dny pršelo, ale pak se objevilo slunce a vylez kopec - všiml jste si ho vůbec, když jste přijel?"

Kopcem myslel Guillermo sopku Villarica, která vévodí celému kraji.
"Viděl jsem ho už z autobusu."
"Kačena si všechno prohlídla a stoprocentně souhlasila se mnou. Vyklidili jsme to tu, umyli, natřeli, zasázeli kytičky a začali prostě dělat hotel. Neměli jsme samozřejmě ponětí o hotelování, já jsem nevěděl, že červený víno se servíruje vlažný a bílý se musí chladit. Kde jsem se to taky měl naučit? Byl jsem mladej kluk a v Praze se pilo pivo... A mimo to jsem byl antialkoholik.

"Jak jste do hotelu přilákali hosty?"
"Občas přijížděli emigranti, kteří měli štěstí a dostali se k penězům. Začali něco dělat v Santiagu a už taky chtěli jet na letní byt. A lidi odsud. Nejvíc jsme je přitahovali stylem našeho hotelování. Vidíte támhletu střechu? Tu nejvyšší?"
Guillermo ukázal přes jezero směrem k městské pláži.
"To je Grand Hotel Pucón - mají čtyři sta postelí. Konkurence. My máme náš styl a oni mají zase svůj. Je tam hodně společenského života...

Našim hostům vždycky říkám: Jestli chcete tancovat, jděte si tam. Tam vám zaručej, že v noci nebudete spát. Když některej klient jednou dvakrát za rok žádá televizi, tak se ptám: Odkud jste? Ze Santiaga? Jedete sedm set kilometrů, abyste koukal na televizi?"

CHATA
Půl roku předtím, než jsme začali s hotelem, postavili nahoře na kopci lyžařskou chatu. Měli tam jako správce nějaký manžele, kteří nebyli lyžaři a sníh pro ně byl peklo. Já jsem jim řek, že pro nás by to byl naopak ráj, a tak jsme se nakonec dohodli a tu koncesi jsme dostali my. Vedli jsme tam pak devět let lyžařskej klub. Hotel bejval v zimě prázdnej a opuštěnej, tak jsme odstěhovali všecky postele nahoru do chaty, a když přijeli hosti, starali jsme se o ně, jinak jsme lyžovali. A to byl ideální stav. Až nám v roce 1948 při erupci voda celou chatu odnesla, roztřískala ji a dvě ženský - kuchta a její dcera - tam umřely. A my jsme ztratili všecko."

"Přišlo to najednou?"
"Kopec je aktivní, tak někdy soptí. Problém je, že láva má tisíc stupňů, a když vyteče na ledovec, tak se led rozehřeje. Tehdy tam bejval ledovec, dneska už jenom sníh a ten nevydá tolik vody. Při takové erupci část vody letí dolů po svahu a je to jako atomová bomba. Když si přečtete Babičku od Boženy Němcový, dozvíte se, že voda někdy břehy mele... Z chaty nezůstalo nic. Barák náš nebyl, ale patřilo nám všecko, co bylo vevnitř. Takže jsme sice nadále vlastnili hotel, ale chyběly nám například postele. A byl říjen a blížila se sezóna. Zkrátka dost těžká situace.
Za nějakej čas nám ten starej dřevenej hotel s tenkejma stěnama shořel. Datum si nepamatuju, ale můžete si ho snadno zjistit - bylo to ten den, kdy umřel Stalin. To byla samozřejmě náhoda...

Zůstal nám z něj komín od kuchyně, protože ten byl z cementu. A dostali jsme pár krejcarů od pojišťovny. Naštěstí jsme měli tenhle pozemek, i když tu ještě nic nebylo, jen spálený stromy a ostružiní. Dole na břehu jsme postavili malou kavárničku a v ní ženský odpoledne prodávaly kafe. Já jsem vozil hosty motorovým člunem z Pucónu sem a zase zpátky. To nebyla existence, jen takové vytloukání klínu klínem.

Chtěli jsme tu postavit novej hotel, ale nedostali jsme půjčku. Když jsem o ni žádal vládní komisi, řekli mi: My o vás víme, že jste čestný člověk, ale na jezeře Villarica máme už jeden velkej státní hotel a nemůžem dělat konkurenci sami sobě. V Chile máte dvě stě jezer - vyberte si, který ze sto devadesáti devíti chcete, ale Villariku ne. A já jsem jim odpověděl, že nikam jinam nechci a že věřím, že Pucóń má budoucnost - a šel jsem."

ANTUMALAL
"Jednou se štěstí muselo zase obrátit.
V létě dalšího roku jsem se dozvěděl, že do Pucónu přijede prezident republiky Gabriel González Videla. Šel jsem za starostou a řekl jsem mu:
'Starosto, koukej, jdi a pozvi prezidenta sem ke mně na kafe. Něco mu namluv.'
Starosta to udělal a prezident sem přišel. A když jsme se později spřátelili, tak mi tu návštěvu přípomínal a říkal:
'Já si pamatuju, jak ses přede mne postavil a odpověděl jsi na mou otázku, odkud pocházíš: Excelence, já vám to nemám za zlý, ale vy jste podepsal můj dekret, kde je napsáno, že jsem Chilan vám k službám.'

To mu imponovalo. A pak jsem mu řekl: Pane prezidente, já potřebuju peníze. To, co za ně postavím, bude chlouba země, i když já už tady nebudu. A jestli mi na to nepůjčíte, tak to nebudu moc udělat... A on na to pak vzpomínal:
'Ty jsi za mnou přišel a řek jsi mi, abych ti půjčil peníze, že tím vlastně pomůžeš ty mně!'

A tak jsem dostal půjčku tři miliony pesos za fantastickejch podmínek na osm let, a to mi vynahradilo celej vyhořelej hotel a zároveň to znamenalo uznání, že dělám věc, která se musí podporovat. Videla byl pro mě zázračnej prezident. Byl pro mě jednička, hned za Pánembohem...

Vzal jsem peníze, oblíknul jsem si overal a začali jsme makat. Jak jsem původně neměl ponětí o hotelování, tak o stavění jsem nevěděl taky nic. Jediný, co jsem měl, byly bezvadný plány a kalkulace proti zemětřesení. Stavěli jsme s místníma lidma a neměli jsme tušení o tom, jak má vypadat směs štěrku s cementem... Teď už to vím.

Když to bylo hotový, šel jsem na tu korporaci, co mi půjčila, a pozval je, aby se přišli podívat. Oni mi pogratulovali a pak jsem se dozvěděl, že jsem byl první Chilan, kterej dostal takovou půjčku, ale nekoupil si ani nový auto, a ani nejel do Paříže na špacír. Použil jsem ty peníze na to, nač jsem slíbil, a to bylo poprvé za celou existenci tý společnosti, co se něco takového stalo. Tím se mi u nich otevřely dveře.

Celý tajemství mýho úspěchu je v tom, že když bylo nutný zabrat, tak jsme zabrali. Já si vždycky vzpomínám na to, jak moje švagrová, která sem ve dvaceti přišla z Prahy, kde studovala filozofii, si oblíkla gumový boty a šla uklízet prasečí chlív, protože to tak smrdělo, že už to nebylo k vydržení. Já jsem zase byl deset let jediným taxíkářem v Pucónu. Měl jsem fordku, takovej stejšn s dřevěnou korbou, a telefon, a když někdo zavolal, že někam potřebuje jet, tak se jelo. Deset let. Můj vrchol bylo sedm cest nahoru na kopec v jednom dni. Po tý dnešní silnici to nic není, ale tenkrát to nebylo jednoduchý. Už jsem toho měl dost.

Zkrátka jsme pracovali. A ženský vařily a děda, starej pán, prodával víno, seděl v kantýně a dělal kasu. A pomaloučku jsme to tu vylepšovali a přistavovali kousek po kousku, až to dostalo ten dnešní tvar. Pojďte se podívat."

Procházeli jsme se po velkém hotelovém areálu. Guillermo mi ukázal, jak buduje bazén, jehož jedna polovina bude krytá a druhá otevřená. Vnitřní část se chystá vytápět a venkovní nechat rozmarům přírody. Provedl mne kolem umělých vodopádů, které mu navrhl jeho přítel, zběhlý farář, a vyprávěl mi, jak kvůli nim před třiceti lety vykopali tři kilometry dlouhý kanál, který dodnes funguje. Ukázal mi i vodní elektrárnu o síle sto padcesáti koňských sil, díky níž může hotel topit a svítit z vlastních zdrojů.

"Já myslím, že bychom si mohli tykat, ne?" řekl Guillermo, když jsme přešli od černých macešek k araukáriím. Tak jsme si tedy tykali a jemu se zase o něco líp mluvilo. Zeptal jsem se ho, které známé osobnosti tu bydlely.
"Současnej prezident Frei tu byl na svatební cestě, jeho otec asi šestkrát za sebou na letním bytě. Měl hromadu dětí a vzít je sem všechny bylo pro něj moc drahý, tak pro děti najal barák ve vesnici a on s paní bydlel tady."
"A co anglická královna?"
"Taky tu spala. Člověk si zvykne... My jsme hrozní fouňové..."

Guillermo se znovu zachechtal sám nad sebou a pak ukázal na zvláštní domek kousek stranou od hlavního hotelového
komplexu.
"Tady bydlela. Na takovým hotelu je hezký, že nikam nemusíš a svět a lidi jako anglická královna přijdou za tebou."
"Ty absolvuješ tuhle procházku každý den proto, že chceš kontrolovat své zaměstnance?"
"Samozřejmě. A taky nás to s Kačenou baví pozorovat nový věci, co jsme udělali. Pořád vylepšujeme hotel, zahradu, vynalézáme něco novýho. Zároveň si tak udržuju kondici."


(dokončení příště)