Vážení a milí,
v atmosféře plné uprchlých zločinců, sexymozků a neodvolatelných falešných vysokoškoláků, kdy jsem navíc ráno hned vedle ruzyňské věznice objevil billboard Václave, jsme s Tebou a mylně se domníval, že jde o svatého Václava, řekl jsem si, že je čas nadechnout se čistého vzduchu. Jeden z nejčistčích známých vzduchů se nachází v Chile, dokonce tam kvůli tomu stavějí na kopcích observatoře. Nadechuji se tedy tam a o ty molekuly se s Vámi, pokud máte zájem, v této chvíli rád podělím.

ENSALADA CHILENA
(Srovnávací zpráva průvodce a písničkáře Jana Buriana o Chile po dalších deseti letech)

Ačkoli by se to podle mapy nemuselo zdát, Chile je ostrovní země. Od ostatního světa je na severu odděleno atakamskou pouští, na jejíchž některých místech už déle než sto let nepršelo a na jiných se stromy naučily žít z mlhy. Na jihu je naopak vody dost a ledovce a fjordy doposud znemožňovaly stavět silnici, a tak na nejjižnější cíp Chile se musí buď jednoduše přeletět, složitě přeplout anebo se pustit po silnici průsmykem přes Argentinu. Východní hranici země tvoří andské velehory, západní pak Tichý oceán.

O východu či západu se ale v Chile téměř nemluví, neboť to nestojí za řeč. Největší vzdálenost od moře k andským hranicím je nějakých 260 kilometrů, zatímco od severu k jihu je to asi tak daleko jako z Paříže do Teheránu... A tak se o Chile říká, že je to země dvou světových stran. Uprostřed této pitoreskní nudle žije dnes velmi homogenní chilská společnost se svými 16,5 milionu obyvatel. Chile je navíc do značné míry i ostrov ekonomické prosperity, jakési „Švýcarsko“ Jižní Ameriky.

GRACIAS A LA VIDA...
Tentokrát jsem se po dlouhých deseti letech vydal do Chile jako průvodce turistů. Předtím jsem tam byl jako dokumentarista; s režisérem Pavlem Kouteckým jsme natočili pro Českou televizi šest filmů pod souhrnným názvem Chilské deníky. Co se za tu dobu změnilo?

Chilané, jak se zdá, ještě více milují konzumní život a jeho lákadla. Přecpávají se nezdravými sendviči a přepíjejí se kokakolou, hrají hazardní hry s úvěrovými kartami, některé rodinky tráví celé víkendy v nákupních centrech a v supermarketech si nakládají do košíků obrovské množství zboží, jehož část pak před pokladnami zase někam odkládají, takže prodavači k tomu předem určení toto zboží sbírají a odvážejí zpátky do regálů. Do takového stadia konzumního šílenství jsme u nás ještě nedospěli, ale počkejte, jen co pomine naše hospodářská krize...

Můj přítel Claudio mě už dlouhá léta zásobuje cédéčky s nezávislou chilskou hudbou. Pokaždé, když do jeho obchůdku přijdou nějací Češi, šokuje je otázkou, jestli znají Buriana. Když to vysloveně nepopřou, vrazí jim do ruky hudební nosič a požádá je o doručení. Od doby, kdy jsme se seznámili a kdy mě naučil úplně nově a jinak poslouchat písničky u nás zprofanovaného Víctora Jary, se přestěhoval na druhou stranu ulice, neboť tam, kde sídlil před deseti lety, dnes stojí velké nákupní středisko.

V regálech jeho krámku teď už také převládají spíše suvenýry pro turisty (i když jsou mnohem vkusnější než jinde) nad hudebními nosiči či knihami. I Claudio se musí přizpůsobit trhu, pokud nechce zkrachovat. Možná byste čekali, že se tato poměrně běžná událost odehrála v mnohomilionovém hlavním městě Santiago, ale není tomu tak. Claudio bydlí v městečku Puerto Varas, které se líně rozvaluje na břehu jezera Llanquihué v kraji, jemuž se říká „chilský střední jih“. Svět supermarketového konzumu už dosáhl až sem, i když v Chile pořád ještě je kam zajít, pokud se mu chcete vyhnout.

Pražský chilský spisovatel Jorge Zúniga Pavlov, majitel restaurace Casa Blů v Kozí ulici, mi před cestou řekl, že už se do Chile vracet moc nechce:
„Nebudu žít v zemi, kde je v každé ulici lékárna a ještě v ní prodávají nezdravé věci.“
Myslel jsem na to ve všech městech, která jsem tentokrát navštívil, v každé ulici, před každou lékárnou...
Jorge tím chtěl naznačit, že něco podstatného se z chilského světa vytratilo, a má ze svého hlediska určitě pravdu. Mne jako krátkodobého návštěvníka se to však příliš nedotýká, pořád ještě mohu nacházet hodně z toho, co máme oba rádi, a někdy si dokonce i překvapivě užívat. V posledním desetiletí například přistavěli k legendárnímu santiagskému paláci La Moneda nádherné podzemní kulturní středisko. Z druhé strany budovy, v níž se kdysi údajně zastřelil demokraticky zvolený prezident Salvador Allende, poté co po všech stránkách zkrachoval jeho chilský komunistický experiment, jsem si mohl vychutnat výstavu věnovanou provokativní písničkářce, výtvarnici a etnografce Violetě Parrové a spatřit poprvé v životě její obrazy plné hořkého humoru a vzdoru.

Gracias a la Vida – Děkuji ti, živote, opakoval jsem si titul její nejslavnější písně, kterou do svého repertoáru převzala i Joan Baezová, a vyprávěl všechno, co o Violetě vím, svým turistům. Ti mi pak na oplátku koupili dárek – DVD s životopisným filmem, který mezitím o Violetě vznikl...

CHILANÉ A MY
Do dnešního příjemného kraje kolem jezera Llanquihué, který se dá nejlépe charakterizovat jako „Bavorsko se sopkami“, dorazily v devatenáctém století skupinky odvážných Středoevropanů, především Němců. Tehdy tu ještě byl všude kolem neprostupný prales. Přistěhovalci měnili pralesní pustinu v zemi zaslíbenou a dnes se městečko Frutillar pyšní zajímavým skanzenem, překvapivě velmi podobným tomu, který je na Veselém kopci na Vysočině. Většinu vystavovaných exponátů našinec snadno rozpoznává, krajané si je tenkrát dovezli přes oceán až sem. Podobné je to i se zdejší kulturou a životním stylem. Chilané jsou nám v mnoha směrech bližší, než si myslíme. Demokratickou tradici tu ovšem mají zhruba o sto let delší než my a také se honosí dvěma nositeli Nobelovy ceny za literaturu (Pablo Neruda a Gabriela Mistralová); tím nás s naším osamoceným Seifertem přetrumfnou.

Datum návratu k demokracii máme s Chilany společné – rok 1989. Když jsme se ovšem na tuto cestu vydávali, byly naše země v rozdílném postavení. Zatímco pravicová diktatura generála Pinocheta nastartovala chytrými reformami takzvaný chilský hospodářský zázrak, po našem komunistickém experimentu zbyla vydrancovaná země a zničené tržní a jiné vztahy. To se dodnes v různé míře odráží v myslích občanů obou zemí. Zatímco my jako bychom čekali, kdy se o nás konečně někdo postará, a nejistota u nás není pobídkou k činnosti, ale spíš k hospodské rebelii, přikrádání a útrpné pasivitě, v Chile se totalitní myšlení projevuje třeba v tom, že úředník, policista i kdejaký funkcionář jsou pořád pány tvorstva.

Neexistuje tu sice téměř žádná korupce, ale pořád ještě schází hodně z pocitu svobody. Na nespočet věcí potřebujete zvláštní povolení; recepční v hotelu je malý Napoleon. Chcete-li navštívit pitoreskní muzeum spisovatele Pabla Nerudy umístěné v jeho domě na pobřeží v Isla Negra, připravte se na nejbyrokratičtější úředníky a ochranku světa, kteří se navíc nikdy nehodlali zdržovat studiem cizích jazyků, což je pochopitelně vaše chyba...

Naše národy se trochu liší i v pohledu na cizince, neboť u nás, jak známo, cizince nevítáme, tváříme se na ně nepřátelsky a v zásadě je podezříváme, že k nám přicházejí z nekalých důvodů. V Chile jsou cizinci (s výjimkou občanů sousedních zemí) v drtivé většině přijímáni velmi vlídně, s úsměvem a zvědavostí. Lidé se tam často svou vlastí chlubí a mívají nefalšovanou radost, když jim ji za něco pochválíte. Český cestovatel a bednář Franta Čech-Vyšata, který během svého devatenáct let trvajícího úprku před manželkou procestoval velkou část Latinské Ameriky, psal, že v Chile se mu cestovalo velmi špatně. Jakmile totiž vydělal nějaké peníze na další putování, okamžitě je prohýřil s těmi milými a pohostinnými Chilany, co se tak umějí radovat ze života. A tak místo aby vyrazil do Argentiny, musel si znovu hledat práci, aby si na to vydělal...

ROZVODY A PŘÁTELÉ NAVŽDYCKY
Významnou změnou, k níž došlo v posledním desetiletí, bylo vyřešení problematiky rozvodů. V převážně katolickém Chile je konečně rozvod úředně povolen. Ne že by se předtím lidé nerozcházeli, ale rozvod byl zakázán, a tak se museli spoléhat na velmi bizarní fígl – anulování sňatku. Vzhledem k tomu, že manželství mohlo být zrušeno například poté, když se zjistilo, že došlo k nějaké chybě při vyplňování oddacího listu, dělaly se pro jistotu chyby v oddacích listech jako na běžícím pásu. Pak stačilo zajít na úřad a říct, že datum narození nevěsty neodpovídá matrice, a mohli jste se stěhovat. Bohužel se tím zároveň zrušilo i otcovství, takže to bylo velice složité a absurdní.

Z policejní budovy v pouštní oáze San Pedro de Atacama, jednom z nejpůvabnějších míst chilského severu, odkud se vyráží do Měsíčního údolí, ke gejzírům nebo na solné pláně za plameňáky, zmizel nápis. Když jsem tam byl naposledy, stálo tam: „Policajti Chile jsou tví přátelé navždycky.“

Nevím, jestli je to změna k lepšímu, mám pocit, že ano, i když deklamování lásky policie k občanům mi zavání lehkým pokrytectvím nebo přitroublou naivitou. Připadá mi to podobné, jako když v americkém seriálu pronese dcera ráno při odchodu do školy: „Miluji tě, mami, jo, a kup špenát...“

Pomáhat, chránit a jinak se přátelit, to má policie dělat přirozeně, ne to vytrubovat, jinak se jí bojím... Nejlepší pocit z policejní práce jsem měl tentokrát v rušném centru hlavního města, když jsem před směnárnou v poledne spatřil tři právě chycené a spoutané kapsáře, jak se smaží na slunci a snaží se schovat obličeje před objektivy turistických kamer...

VESNIČKA MRAKODRAPů
Jinak je i po deseti letech hodně věcí v Chile na svém místě. Pořád se nemá chodit na schůzky včas, neboť je to nezdvořilé. Když kterémukoli taxíkáři snědé pleti řeknete, že jste z Evropy, zajásá, že je vlastně taky tak trochu Švéd. Voda se ve výlevce točí obráceně. Měsíc obráceně dorůstá. Chilanky si v kavárnách ve Valparaísu dávají největší porce zmrzliny na světě. Nejlepším pitím jsou nepřekonatelné čerstvé ovocné šťávy s ledem, jugos naturales, a doposud tu mají nejskvělejší rajčatové saláty s cibulí – ensaladas chilenas neboli chilské saláty...

Jedna změna mě ovšem opravdu překvapila: když jsem se kdysi chystal na svou první cestu do této jihoamerické země, začetl jsem se do cestopisu etnografa Václava Šolce, v němž popisuje vesničku Las Condes kousek od hlavního města. Na počátku sedmdesátých let dvacátého století tam obyvatelé Santiaga o víkendech vyráželi na vyjížďku na koních. O dvacet let později jsem „vesničku“ hledal marně – Las Condes byl název jedné ze stanic metra a mezi supermoderními novostavbami ržáli koně nanejvýš pod kapotami luxusních automobilů. Opodál ve vilové čtvrti jsem pak přespával v pokoji honosného domu našeho velvyslanectví. Letos jsme ovšem vilku českého zastupitelství málem nenašli – všechna ostatní podobná stavení byla vykoupena, zbourána a sídlo naší ambasády se teď nachází v sevření extrémně moderních mrakodrapů à la pařížská La Défense... Jak bude při tomto tempu vývoje vypadat Chile za dalších deset let? Pokusím se situaci sledovat a podat vám časem další hlášení...

(psáno na podzim 2009 pro časopis Koktejl)