Volali mi z redakce Lidovek, zda bych neodpověděl na otázky: Jak by se podle vás měl vyučovat obor, ve kterém působíte? Jak by měla škola vypadat? A proč ta reálná podle mě ideální není?
Abych mohl vůbec začít odpovídat, musel jsem si nejprve ujasnit, v jakém oboru vlastně působím, což je čas od času docela užitečné.



Jsem písničkář, spisovatel, moderátor, dokumentarista a alternativní průvodce turistů po několika zemích. Většina z těchto profesí se nikde nevyučuje, ke katedře dokumentárního filmu na FAMU nemám výhrady, vystudovala tam řada mých přátel a jsou to ve svém oboru vesměs špičkové osobnosti. Pro výkon mých ostatních povolání by bylo dobré využít současného školního systému hlavně k tomu, aby vás tam naučili gramatiku, pokud možno nejen českou! Nějaká ta cizí také přijde vhod.

Dále se člověku může hodit i co nejsolidnější obecné vzdělání, alespoň na středoškolské úrovni, mnohdy třeba jen proto, aby s tímto všeobecně známým materiálem mohl dál pracovat, nějak ho zajímavě deformovat, parodovat či ironizovat. Viz například krásný posun, jehož se kdysi dopustil básník Andrej Stankovič, když napsal: „Je něco finského ve státě dánském.“ Když zkrátka někdo nezná Hamleta, asi mu Stankovič moc vtipný nepřipadá.

Všechno ostatní se osoba pracující v mých oborech může (či musí) nějak naučit sama. Žádné osnovy sepsané byrokraty by jí k ničemu nebyly. Vzpomínám na polistopadového ministra školství pana Vopěnku, který tehdy šokoval obec pedagogů, když jim dal z moci své funkce pokyn: „Učte podle svého svědomí!“

Nebojte se, páni učitelé, už je to dávno a revoluční časy se, jak se zdá, hned tak nevrátí. Dneska máme svobodu a každý si klidně může učit podle svědomí někoho jiného... Nás takhle ve školách naučili i to, že svoboda je poznaná nutnost.

Pro mé specializace ovšem Vopěnkova výzva musí platit i dnes, přestože jsem si ji obrátil naruby a říkám si: „Uč se, hochu, podle svého svědomí.“ Písničkář, spisovatel, moderátor, dokumentarista či alternativní průvodce může snít o ideální škole, ale neměl by si ji asi představovat jako nějakou instituci. Jeho školou je to, co bývá klišovitě nazýváno „škola života“, jeho pedagogy jsou často lidé, kteří se někde náhodně vynoří, a vysvědčením jeho dobré (či mizerné) jméno. Je to smůla, ale zároveň také štěstí: můžete naplnit Vopěnkovu výzvu a nemusíte nikomu skládat účty. Když propadnete, patří vám to. A tak se vzdělávám celý život a skoro pořád jsem na to sám...

Když jsem se včera připravoval na cestu s turisty do Portugalska, objevil jsem v knize mého oblíbeného učitele Jana Klímy Dějiny Portugalska dosud téměř neznámou historickou postavu - infanta Pedra, syna krále Jana I. Byl to velký vzdělanec a vystupoval proti nadřazenosti politické moci nad vzděláním. Už tehdy, v patnáctém století, napsal: „Tyrani ničící věci veřejné znechucují moudré.“

Celý večer jsem pak surfoval po internetu a hledal politickou stranu, která by si ten slogan vetkla do volebního programu a vystavila ho na billboardech. Nenašel jsem ji.

Co kdybyste si to, milí pedagogové, vyvěsili ve třídách? Snad vám to na ministerstvu nezatrhnou...




Jan Burian, Lidové noviny, 8. září 2009