Události posledních měsíců jsou důsledky společenských procesů předpovězených v roce 1997 v Bratinkově zprávě. (K přečtení například zde) Od roku 1997 se nic zásadně významného nestalo. Vracíme se do otevřeného a násilného rasismu devadesátých let. Náckovství části veřejnosti na chvíli přehlušené těšením se na vstup do EU vyplouvá zpět na povrch. Můžeme zájem kormidelníků státu o otázky soudržnosti a mírnění konfliktů poměřit tehdejším doporučením: „Veřejně projevovaný zájem politických představitelů a stran o danou problematiku, a to nikoli pouze ve formě obecných proklamací…tato vyjádření a zájem by ovšem musely vycházet z přesvědčivých argumentů, proč je zlepšování situace romské menšiny důležité nejen pro její příslušníky, ale pro celou společnost.” Na tomto poli se nestalo za dvanáct let skutečně nic.

Oblast integrace je stále vnímána jako oblast možných politických ztrát a upřímě – nikoho vlastně nezajímá, kucí a holkí od politiky mají jiné hračky – dálnice, multifunkční haly, stíhačky, provize a velké úkoly. Klaus lituje popálenou holčičku, koncentrák v Letech ale pro něj není dostatečně koncentrační. Pravicové vlády navrhly štědrý sociální systém, který tlumil po dobu “zhasnutí” při privatizaci sociální propady a který rozlenivěl nezaměstnané bez ohledu na etnický původ a nastavil modely práce na černo. Klaus podporuje Řápkovou v jejím drnkání na nenávistné struny, zároveň uděluje oblíbenému romskému tanečníku své ženy vyznamenání. Politika kýče. Ambiciózní plán Agentury pro sociální inkluzi vznikl v roce 2002 za Špidlovy vlády, Zdeněk Škromach o pár měsíců později za té Grossovy její realizaci pozastavil. Ivan Langer na tiskové konferenci prezentuje kritický materiál k roli policie při integraci, ovšem zcela v rozporu s projednávaným materiálem naznačuje, že za nárůst extremismu mohou problémoví Romové a ty je třeba řešit prioritně. Židé si také mohou za Osvětim, to je nepochybné. Jiří Paroubek podepisuje na začátku dubna Memoradum (ke stažení například zde) s několika řediteli romských organizací, v čele s Ivanem Veselým, ve kterém se zavazuje řešit společně s romskou reprezentací, kterou Ivan nějakým šarivari vykouzlí, problémy sociální exkluze „zejména propojováním sídlišť televizním signálem satelitního vysílání určeného pro Romy“, neb se jedná o “problém kulturní povahy”. Zřejmě signál satelitní kulturu vhodně změní.

Ještě jedna věčná tupost se neomylně ve zmiňovaném Memorandu vyskytuje: Touha po konečném vyřešení romské otázky. Je to dáno nepochopením povahy hřiště, na kterém se život a vztahy ve společnosti odehrávají. Na tomto hřišti není nic, co by bylo možné konečně vyřešit, vynecháme-li náckovské endlosung. Paul Watzlawick v Úvodu do neštěstí odhaluje typ myšlení a lidí, kteří mají "patend" na rozum. Na otázky integrace, sociálních programů a menšin je zkrátka odboníkem kde kdo, politiky a rasisty nevyjímaje.

Oblast sociální integrace není žádné tajemné fimfárum, co svět neviděl. Za prvé se netýká Romů jako takových. Signatáři Memoranda nikam integrovat nepotřebují.
Dlouhodobým problémem některých měst je zkrátka existence problémových lokalit. Jedná se o čtvrti, ulice, jednotlivé domy či soubory domů obývané domácnostmi s nejnižšími příjmy, které jsou prostorově, sociálně, ekonomicky, symbolicky nebo kulturně odděleny od většinové populace českých obcí a měst, resp. od možností a příležitostí, které skýtá moderní občanská společnost. Tyto místa najdeme po celé Evropě, často je neobývají kupodivu Romové, ale jiné party s významně „neromským“ původem.

Na existenci těchto segregovaných enkláv se podílejí jednak vnější faktory spočívající v etnické stigmatizaci, resp. ve statistické a institucionální diskriminaci těchto populací, a jednak faktory vnitřní spočívající v adaptaci na podmínky života v segregovaných lokalitách. Jednotlivci a rodiny, které jsou vymístěny, se zkrátka přizpůsobí vnějším faktorům, díky kterým nemohou svoji situaci snadno změnit, a naučí se racionálně využívat příležitosti, které segregační podmínky skýtají. Nízká sociální mobilita, životními strategie zaměřené na přítomnost, nedůvěra ke státu, obci a rasismus vůči většině je důsledek těchto procesů. Alternativní ekonomický systém vyznačujícího se zastavováním osobních věcí, prací na černo a půjčováním peněz na vysoké úroky.Toto je v krátkosti hřiště, na kterém hrajem. Toto je v mnoha dílčích vládních materiálech. Tyto texty (byť stále zkratky) bohudík jsou již v učebnicích.

Jak to souvisí s nárůstem příznivců nacistů? Nijak přímo. Stejně jako u zavedených stran je romská karta politikum jako každé druhé, v každých volbách se najde nějaký ubožák, který to zkusí, nezáleží na světonázoru. V roce 2002 navrhoval koncentrák pro Romy v Ústí nad Labem zelený Pucherna. Stalo se pouze to, že v rejstříku sládkových nástupců v posledním půlroce skončilo testování marketingových strategií a Romové jako téma maršů nahrazují na celé čáře minulá komunikační schémata nacistů – národní socialismus, kritiku „socialistické“ EU a krutého kapitalismu, židobolševiky a homosexuály. Řápková s Janáčkovou mohou klidně křičet: Vykrádají nám naše témata! Je to nepochybně pravda.

Centrální veřejná správa bohužel neudělá nic ani v oblasti, kam dosáhnout může. Lichváři v kravatě se snaží vydělávat na lidech a rodinách s nízkým sociálním kapitálem i za cenu jejich likvidace a ze strany státních a lokálních institucí je zadlužování vnímáno téměř jako biologická danost. Je to postupné, neregulované zadlužování a vysávání sociálně a ekonomicky nejohroženější populace v ČR. Náklady splátkových společností se pohybují okolo 500 procent, sankční úroky z nesplacených úvěrů se pohybují v tisících procent. Model novodobého nevolnictví nekvalifikovaných, nízkopříjmových domácností směrem k nebankovním subjektům a splátkovým společnostem je zkrátka realitou. Řápková otevřela dveře exekutorům do kanceláří sociálních pracovníků, zároveň neexistují žádné limity. Strategie těchto společností se vyznačují několika shodnými momenty: Cílené na nízkopříjmové, neinformované skupiny. Systém nevýhodných smluv, uzavíraných evidentně v tísni s vysokými pokutami, penále a neúměrným úrokem z půjček. Rozhodčí doložky, které vyvádějí tyto smluvní vztahy mimo systém české justice k arbitrům, pracujících většinou pro tyto společnosti a praktická nemožnost obrany dlužníka. Spolu s lichváři operujícími v rámci organizovaného zločinu se jedná o Ponziho schéma hluboce integrované do životních strategií rodin.

Finanční katastrofy rodin jsou pak zřejmým limitem pro sociální programy, stejně tak jako dnes již klientské systémy černé práce a organizovaný zločin. Regulace, která by nastavila strop celkových nákladů na půjčku i se sankčními pokutami na 150 procent, by byla odvážným krokem. Všichni obyvatelé v tomto začarovaném kruhu jsou suveréni vlastních životních rozhodnutí. Trajektorie rodin, které jsou na dně, jde velmi těžko změnit. Zároveň politika musí odvážně říci, že významná skupina romských rodin žije mimo jakékoli sociální pasti. Neměli by trpět stigmatizací a mají právo na to, aby je nechali všichni být. Cílem politiky mají být pravidla, které přispívají spíš k začleňování a perspektivám než k další segregaci a anomii. Návrhy na změny ve školském systému skýtají naději na změnu, otázkou je, co se stane v případě návratu ústavní lobby na ministerstvo. Nečasova reforma systému sociálně právní ochrany dětí je také dobrým krokem, ale otázka je stejná – co se s ní stane a jak bude nastaveno její uvedení do života.

Bratinka je stále aktuální – chybí stálý a veřejně projevovaný zájem politických lídrů a přesvědčivá argumentace, proč jsou konkrétní kroky v ohrožených sídlištích důležité. Pro začátek by stálo za to říci, co udělají jednotlivá ministerstva, kdy se k této agendě přihlásí a jak se budou navzájem koordinovat. Pak bude třeba řešit, jak lokálně aktivity bez místních politických vlivů realizovat. Jinak jedeme dál v lokálních zákonech, segregačních opatření vstříc nacistickým receptům.

Psáno pro Literární noviny

Vzhledem k redakčnímu perexu LtN "Proč stát nic nedělá proti „znevolňování“ ghett sociálně vyloučených?" uveřejňuji v původním znění s poznámkami k politice, které se do Literárek "nevešly"

Cenzurovanou /resp. redakčně přepsanou/ verzi je možné pro srovnání vidět zde
Je to mimo jiné zajímavé kvůli míře manipulace s původním textem ze strany Literárních novin. Tímto je zdravím.