Ve středu večer vláda rozhodla, že je nutné zásadním způsobem navýšit počet lékařů pro pacienty s covidem. Povolala doktory z poliklinik, vyjma „obvoďáků“, pediatrů a gynekologů.

Ještě během noci byli lékaři různými kanály vyrozumíváni, kam se mají za úsvitu dostavit.

Ve čtvrtek ráno se už hlásili v nemocnicích. Byli jsme při tom.

„A kde mám vyfasovat plášť?“ zeptal muž, který právě opouštěl kancelář personálního oddělení nemocnice.

„Plášť?“ podivila se úřednice, jakoby šlo o dotaz někoho z jiného světa.

„Dostanete skafandr, jako všichni, co slouží na covidu. Počkejte si venku.“

Venku, na chodbě, teď seděli čtyři další muži, z nichž jeden na vyzvání vstal a vstoupil do kanceláře.

„Taky vás povolali, kolegové?“ zeptal se po chvíli ten, který před chvíli mezi ně usedl.

„Taky,“ utrousil jeden.

„Já dostal předvolání k nástupu ještě v noci, přinesla mi ho policie,“ dodal druhý. „Ale jsem moc zvědavý, co tady budu dělat, když jsem ambulantní specialista na vypadávání vlasů,“ zapochyboval a otřel si lysinu.

„Já jsem zase ušař, přes výplachy, záněty středního ucha, a tak. To jim asi taky budu moc platný. A vy jste specialista na co?“ zeptal se toho, který debatu po příchodu z kanceláře začal.

„Já…já jsem specialista přes výfukové motory, jestli víte, o co se jedná“ sděloval a po kratičké pauze dodal: „ale to asi víte, auťák má u nás každý.“

Do ticha se jeden z konsternovaných mužů – což pod rouškou vidět nebylo – nevěřícně zeptal.

„A co tady děláte, když nejste doktor, jako my?“

„Ale já jsem doktor. Příjmením, jinak Franta. Je nás takových v zemi přes 150, a Blatný to holt při té mobilizaci bral šmahem. Doktor jako doktor..“

„Mám tady pro doktora, co se už zaregistroval, oblek.“ řekla přicházející sestřička.

„To jste vy? Tak pojďte, pane doktore, ukážu vám jak se do něj nasoukat.“