Neubránil jsem se podivu nad tím, co jsem slyšel v televizní reportáži z úst představitele brněnské nemocnice při čtvrtečním převážení devatenácti „covidových“ pacientů do Prahy.

Důvod cesty byl jediný, v Brně už nebyl dostatek lůžek speciální péče pro těžce nemocné pacienty. Tedy argument, který by každý opravdu soudný člověk měl přijmout.

Ale jak se zachová ten nesoudný?

Navzdory tomu, že je to v dané chvíli nezbytné řešení otázky života či smrti, převoz odmítne. Neučiní tak pacient sám, zřejmě toho ani není schopen, ale zachovají se tak jeho příbuzní. Prostě trvají na tom, že musí zůstat v Brně, čímž nemocnici postaví do složité situace.

Právě tohle zmínil lékař z reportáže, ale v podstatě jen čtyřmi slovy. Řekl pouze, že někteří převoz do Prahy odmítli.

To přece není ani v liberální společnosti normální, ještě si v tak vyhrocených podmínkách pandemie „poroučet“.

Člověku se hrnou do hlavy emotivně zabarvené otázky typu, co si to vůbec dovolují, (pacienti či příbuzní), protestovat, když v současné „válečné“ situaci dělá zdravotnický systém všechno pro to, aby nemocným zabezpečil odpovídající léčbu, třeba i za cenu dvousetkilometrového transportu jedinečným sanitním zařízením či vrtulníkem?

Je jisté, že i z takových věcí pochází frustrace mnohých zdravotníků, kteří jakoby proti vůli pacientů či jejich blízkého okolí, se snaží veškerými prostředky jim zajistit účinnou pomoc. Zachránit je před smrtí.

Podle Hippokratovy přísahy to udělat musí. Ale proč jim tu tíži konkrétního rozhodování ještě komplikovat nepodstatnými a sobeckými námitkami kvůli převozu?

To by snad pacienty měli uložit na chodbě s normální kyslíkovou maskou? Pravda, zůstali by ve spádové oblasti. Na jak dlouho by to asi tak bylo …