Těžko se dopátrat ve změti po(s)tupně vyvrácených Hamáčkových tvrzení kolem Vrbětic, zda před třemi týdny se opravdu pochlapil a na summitu ministrů EU si o konkrétní solidaritu, tedy vyhošťování ruských diplomatů z členských zemí, řekl.

Nám tvrdil, že ano, ale byl prý od kolegů špatně pochopen. Ti se zase dali slyšet, že na exodu diplomatů netrval, že byl vděčný za slůvka solidarity.

Jisté však je, že nápadné zdrženlivosti 22 zemí ze sedmadvaceti nahrálo všechno, co se u nás po nebývale silném vyhošťovacím gestu, hodném velmoci srovnatelné s Ruskem, dělo.

Hamáček přišel s pohádkou o zastíracím manévru obchodní cesty za Sputnikem, která svou fantasmagorií spojence ještě utvrdila ve faktickém nekonání.

A když se čím dál zřetelněji prokazuje, že o bezva fintu jít nemělo, ale o snahu přechytračit nepřítele a něco vytěžit i za cenu kontroverzního jednání – a nemuselo jít ani o slib ututlání vrbětické aféry – spojenci začali hrát mrtvého brouka. Rádi.

Když titíž dva agenti ani neotrávili Skripala a jeho dceru, a zanechali „jen“ jednu neplánovanou oběť, „svět“ na protest vyhostil 122 ruských diplomatů. Za Vrbětice přišla ze zahraničí vyhošťovací vlnka ani ne v počtu všech prstů, co zdravý člověk na rukou má.

Premiér Babiš na summitu v Portu se teď pokusil něco s tím udělat, vyloženě si o vyhošťování u kolegů asertivně říct. V kramflecích se pevně cítit nemohl po Hamáčkových ekapádách a totálním rozhádání domácí scény.

Proto byl ve své žádosti kolegům při zemi. Opravdu hodně při zemi.