Když spisovatel Karel Čapek před devadesáti lety vydal soubornou sbírku svých fejetonů o zahradničení, a jeho bratr Josef ji vtipně ilustroval, stal se tenkrát „Zahradníkův rok“ – dnešní terminologií řečeno – bestselerem.

A populární je dodnes. I v době, kdy květinky a zeleninu na zahrádkách a zahradách nenecháme „vegetovat“ jako kdysi za čapkovských časů přirozeným způsobem, ale za vydatné pomoci chemie.

„Zahradníkův rok“ je milé čtení a zároveň nenásilná učebnice drobného pěstitelství. Je totiž systematicky členěná. Měsíc po měsíci „instruuje“ nejen začínající zahrádkáře a upozorňuje je na to, jaké práce by v onom období měli na zahrádce provádět. Nejvíc exponované je samozřejmě jaro a léto.

Čapkova kniha je vlastně literárně pojatý odborný nadčasový kalendář platný už od roku 1923.

Dnešní běžné, aktuální kalendáře určené zahrádkářům, jsou však „sucharské“ , bez vtipného textového doprovodu, stejně jako kalendáře třeba pro pejskaře, kulturisty, horolezce nebo sběratele hmyzu.

V zahradnických kalendářích vedle obrázků o proměnách zahrádek v ročních obdobích je však i dost prostoru pro to, aby si tam lidé mohli vlastní rukou poznamenat, na co by neměli na zahrádce zapomenout.

V dubnu bylo opravdu co k zapsání, zasazovalo se.


V květnu však stačilo zahrádkářům poznamenat si pouze jediný, zato však naprosto zásadní ne-agrotechnický termín. Pondělí sedmnáctého.



Ukázalo se, že zahrádkáři nezapomněli. V pondělí masivně zavlažovali nejenom příznivci rýče, motyky a vlastních rajčat.

Už aby došlo i na "skleníky".