Ve čtvrtek třiadvacátého před půl sedmou ráno se ve dveřích pracovny už pilně úřadujícího premiéra objevila, respektive nasunula se dovnitř, ministryně Dostálová.

Aniž počkala na vyzvání, unaveně si sedla a na premiérův tázavý pohled reagovala dvěma slovy: „Je to v suchu!“ A pak dodala: „Bylo to na otočku.“

„No, to jsem rád, už jsem měl obavy, že termín odevzdání nestihneme,“ reagoval premiér spokojeně. „A jak jste to dokázala, Klárinko?“

„Když nám dali v Bruselu provokativně šibeniční termín na odevzdání do středy, a nepovolili odložení zprávy o dva měsíce, tak jsme si řekli, že tedy jo, vy unijní paňáci, ale využijeme termín do mrtě. Odevzdám osobně obálku v Bruselu až pár minut před středeční půlnocí.

Proto jsem taky chtěla, ten vládní speciál, šéfe.

Takže před půlnocí jsme přistáli, vzala jsem si na letišti tágo, a jela k Unii. Samozřejmě, že všichni tam už chrápali, i služba, ale s tím jsem počítala, a obálku předala na recepci.

A hlavě, hlavně jsem si nechala dát razítko na potvrzení převzetí zásilky ve 23.57, což znamená, že to bylo v termínu.“

„ Fajn, tak to bychom měli z krku,“ oddechl si premiér, a dodal: „Doufám, že ty bruselské nesmysly o seznamech politiků se střetem zájmů a řešeních, jak tomu zabránit, jste nějak, jak vy čehůni říkáte, okecala, aby už dali pokoj a navalili další dotace.“

„No,“ zaváhala ministryně.

„Neříkejte mi, že jste jim slíbila střet zájmů tady taky vyloučit?.“

„Ale vůbec ne, šéfe,“ ujišťovala.

„Tak, co v té zprávě, sakra, bylo?“

„Nic, žádná zpráva neexistuje.“

Premiér se zarazil, a brýle mu spadly ještě níž.

„Dala jsem do obálky starý, pěkně tlustý telefonní seznam, aby to vypadalo. Ale hlavně jsem si nechala dát potvrzení, které vyloženě zní na odevzdání Zprávy o provedených opatřeních.

Co tomu říkáte, nebyla to bezva finta?“

Premiér byl poněkud v rozpacích. „Ale na to řece hned dneska ráno přijdou,“ namítal.
„Tak ať, mám přece potvrzení a nemůžu za to, že obsah obálky někdo vyměnil, my jsme úkol splnili, a včas.“

V té chvíli zazvonil mobil ministryně.

„Čau Věro, “reagovala, a špitla na Babiše:
“Jourovka.“

Ta Dostálové říkala: „Dobře, že jste termín stihli, ale mám pro tebe vzkaz. Když v instrukcích bylo, že zpráva má být utajená, tak tím nebylo míněno, aby byla v nějakých šifrách, a vy jste jí napsali z krycích důvodů, což se dá pochopit, jako telefonní seznam, ale zapomněli jste…“

„Co chtěla? Prudila?“ Mávnul Babiš rukou nad partajní zrádkyní.

„Ani ne, v Bruselu potřebou prý klíč, k té naší zprávě.“

„Klíč?“ nechápal premiér. „Jaký?“

„No, no, prý šifrovací. Domnívají se, že ten seznam musí nejdřív rozšifrovat, aby měli tu zprávu..“