Premiér se už od rána zajímal u svého tiskového tajemníka, jestli už má hotový text, který by měl večer pronést v televizi. A živě! Nechápal proč, ale nechtěl dělat managementu stanice potíže.

Bylo by ovšem vhodnější, kdyby s řečí vystoupil budoucí premiér prof. Mauerblümchen , ale jeho vláda dosud nebyla oficiálně stvrzena, takže je to ještě na něm.

Předpokládá, že text se také dotkne neoddiskutovatelných úspěchů jeho kabinetu, přestože teď ve volbách jej fakticky porazila opoziční koalice.

Letos to bude počtvrté, co s projevem týž den vystoupí. Nejde o žádný oficiální svátek, ale o památný den, kdy si český národ připomíná jistou událost, o níž je však třeba mluvit se vší obezřetností a státnickou rozvahou, je to velmi citlivé téma.


„Už to máš?“ ptal se nervózně premiér, ale když text dostal, byl spokojený, všechno je akorát vyvážené. Měl by si řeč zkusit, jen tak, bez čtecího, na video do telefonu.
Užuž chtěl začít obvyklým Čau, lidi, ale včas se zarazil a podržel se textu.

„Milí přátelé, uplynulo 103 let od chvíle, kdy skupina pomýlených českých politiků pod vlivem okolností, jakými byly Rumburská vzpoura či bolševický převrat v Rusku - a podněcováni zvenčí protimonarchistickými exulanty - se pokusila vyhlásit odluku zemí koruny české od Rakousko-Uherské monarchie.


Tehdy byli za to exemplárně podle platných zákonů potrestáni, po sto letech však došlo k jejich velkorysé rehabilitaci, neboť k činu..“

A teď se zarazil, jakýpak čin, to tak! Tohle zbytečně provokující slovo škrtne…

“ neboť je nevedly zištné pohnutky, ale nesprávná úvaha, že monarchie je brzdou národního rozvoje, přičemž ke vzkvétající zemi nás přivedly už tehdy započaté reformy J.V. císařem Karlem.

Nebudu připomínat, co všechno nám přinesl fakt, že jsme zůstali pevnou součástí monarchie – rozpínavé Německo si na nás ve čtyřicátých letech netrouflo, ani ruský bolševismus se k nám nevkradl. Nedošlo k rozvratu školství, ani k rozpadání manželských svazků, církev má pevné místo v našem životě.

Ctíme demokracii - při jejím uplatňování však respektujeme názor vedoucích kruhů monarchie a považujeme jej za rozhodující.

Z hospodářského hlediska je volný trh mezi zeměmi monarchie velkou výhodou, kterou pociťuje každý…“

Už aby měl tuhle každoroční úlitbu za sebou, ale musí ty Okamurovce, co pořád chtějí odluku od Vídně a mluví o tom nahlas díky imunitě, ale i ty, co si to říkají potají, mimo doslech policie, aspoň uspokojit tím, že vzpomene dávného nezdařeného puče jejich předchůdců.

Teď, po „Vídeňském tání“, už se o tom mluvit může, trůn to dokonce vítá, pokud připomínka rebelů vyzni státotvorně. Letos určitě.

Ale jinak, darmo mluvit, a do televize už vůbec ne.

Co všechno si ta Vídeň navymýšlí!

A jak svazuje regulacemi, nařízeními a další byrokracií, takže to vypadá, jakoby země mohly samostatně rozhodovat jen o minimu.

Jestli by bývalo nebylo lepší, kdyby se ten puč kdysi podařil?

To by se pak tady, ale i v mém rodišti v Horních Uhrách, dýchalo daleko líp, protimonarchisticky si pomyslel dosluhující premiér trojzemí Čech, Moravy a Slezska a začal při odpoledním klimbání snít o suverénním státu, nezávislém na Vídni.

Jeho "obrysy" by vtělil do knihy, která by ovšem nemohla vyjít tady, ale třeba ve Švýcarsku, pod pseudonymem Buresch, nejlépe u odbojového vydavatelství Masaryk - Sohn, Enkel und Urenkel Verleger, kde nedávno vyšla i sbírka zakázaného poety Tyla Wo ist meine Heimat?