Na špacíru parkem se potkají dvě slečny z tak zvané lepší společnosti - Ola a Lola. Občas se vídávají na čajích o páté, nebo když jsou s rodiči na dostizích v Chuchli.

Papínek Oly vlastní prosperující (ještě do nedávna) výrobnu pouličních telefonních budek, tatíček Loly je vyhledávaným advokátem obchodních kruhů.

Po pozdravu přijde řeč na to, jak se mají, což tentokrát by nemuselo vyústit v obvykle formální, leč životní úroveň trefně vystihující odpověď, že dobře - anebo v totéž vyjádřeno rebelsky: Ujde to.


V této těžké době takové konstatování už nemusí být samozřejmostí.


I ony by mohly pocítit důsledky válečného stavu, oznámeného churchilovsky premiérem (dnes už slavným a mnohokrát opakovaným) výrokem z 27. února v televizi: „Jsme ve válce“, když při tom moudře protivníka nejmenoval, jen naznačil, že jde o Rusko.










Na otázku, jíž Oli položila Lole, tázaná odvětila s jemným despektem:

-Ale slušně se mám, milá zlatá. Ale ty, Oli, jak vidím, se poněkud stydíš za ono Fialovo erární paraple proti proti lijáku…chudoby, nebo snad drahoty, jak ho kolemjdoucím nabízí na jarmanku u úřadu práce, pokud bezchybně vyplní hromádku nuzotu osvědčujících lejster.



No jen s ním hezky choď, máš přece nárok. Ostatně, chudoba cti netratí, chi, chi.

Když přítelkyně vyvedená z míry ani nedutala, Loli hráz mlčení prolomila:

- To já, já si můžu dovolit nosit slunečník, nouze s bídou má do naší vily zakázaný přístup, jak říká mamá.

To víš, papínek má v kanceláři plno, když je teď tolik krachujících firem. A jak u vás?

Damn! (Sákriš) Tím slunečníkem nějak prosakuje, Oli, že by i …Nevzala bys mě…