„Dobrý den, nejste vy náhodou pan..,“ oslovil v parku starého muže sedícího na lavičce o generace mladší chlápek, a rovnou si přisedl, aniž by dotaz na příjmení mohl dopovědět, neboť muž mu automaticky přisvědčil.

„Ale ano, jsem, jsem Špelec, Anton, ten ostrostřelec,“ řekl senior se zjevnou sebeúctou v hlase.

„Ovšem vy, vy se na mě z dob mé největší slávy už pamatovat nemůžete,“ pokračoval, “jste moc mladej, byl jste kluk, když jsem, ehm, skončil.
To bylo přesně dne..“, a řekl datum i dokonce hodinu, kdy „šéfovi“ poslal oznámení, že „to“ pokládá.

„Vy ale máte pamatováka,“ obdivně prohlásil muž vedle.

„To mám, „přisvědčil pyšně. „Já vám ještě dneska, jako když bičem práská, vyjmenuji letopočty, kdy jsme měli slavnostní srazy.

A kdybych trochu víc v paměti zalovil, tak bych si možná i vzpomněl, co jsme tam mívali první den k obědu.

No, v šedesátém, to bylo, pokud se nepletu uzené, ale za pět let, to si taky pamatuju, jsme měli řízky a byl s nimi problém, masa bylo tenkrát málo, takže nám pomohli přátelé z Ukrajiny a poslali nám něco poražených vepřů.


Ovšem v osmdesátých letech to už bylo lepší, Slušovice nikdy nezklamaly. A dokonce mi k narozeninám poslali počítač, abych prý mohl šéfovat víc vědecky a taky si na něm trochu zaválčil, i když jsem musel pálit do tanků našich světských přátel, protože ty imperialistické zápaďácké hry útočily jenom proti nim!

Jo, já bych mohl vyprávět!“ A trochu se zasnil.

Usmál se, ale po chvíli se opatrně rozhlédl a tiše poznamenal: „Vlastně bych vyprávět nic neměl. O mě se totiž říká, že jsem už, ehm, na hlavu.“

„Já vím, jste prý dement, pardon, dementní. Aspoň to tvrdí ti znalci od vašich advokátů,“ přitakal mladší soused.

„Sami jsou dementi!“ rozčílil se starý pán, ale pak smířlivě dodal:

„Já vím, oni to se mnou ti doktoři, jak psychiatrie, tak práv, myslí dobře, chtějí mě ochránit před kriminálem. Ale já bych se obhájit dokázal sám!

Podívejte, v našich spolkových stanovách bylo vyloženě napsáno, že v lese se po lidech střílet nesmí.“

Pak zaváhal:

„Anebo, že by tam bylo, že střílet po škodné, vlastně po lidech, ovšem jenom socialisticky humánně pro výstrahu, se musí, protože tam nemají co dělat?

No, to bych si upřesnil, ještě ty staré papíru doma mám. Ale ať to bylo, jak to bylo, já osobně jsem nikdy nikoho ani střelit nemohl, protože od té doby, co jsem se při čistění kalašni…chci říct kulovnice, trefil do paty, tak jsem měl nabito slepými.

A i tak, jako předseda jsem přece na plac nechodil, staral jsem se o tu, ehm, dneska se tomu říká koncepce, hlídal jsem ji z kanceláře. Teď mi kladou za vinu, že jsem měl právě tu směrnici o střílení zrušit! Víte, kolik podobných nařízení existovalo, a taky se svět nezbořil.

Prosím vás, například zákon o celibátu učitelek nezrušil ani Havel, ani Klaus, ani Zeman.

Co já mohl vědět, jestli někomu z hochů náhodou nešikovně ruka neujela?“ Ptal se sice sám sebe, ale přisvědčení od souseda by ho potěšilo.

Roztrpčeně zvolal: „A to bych tu nešikovnost měl odnášet po tolika letech za někoho já?“

„Tak vám děkuju, to mi stačí, bude to v televizi,“ oznámil spokojeně muž a chtěl vstát.“ Stařec ho chytil za ruku.

„V televizi, v televizi..? Podíval se na něj nechápavě. „Co to je, ta tele.. telfo..“, ptal se Ostrostřelec.

Nabízí se otázka: Dá se vůbec slovům starého muže věřit, když nechápe ani to, co je televize?

Anebo to chápe velmi dobře, a snažil se na poslední chvíli „dementa“ ze sebe udělat?

Lámat si nad tím hlavu význam nemá. Soud se konat nebude, s je to už hotovka.