Když v dubnu 1969 odstranil Dubčeka Gustáv Husák, zavál nový vítr, respektive zadul politický vichr, a pokud se doteď věřilo, že Moskvu nějak „zmákneme“, tak víra se stala iluzí.

Husák a jeho okolí o nutných změnách jen nemluvilo, tvrdě je vyžadovalo. I od televize.

Redaktoři a hlasatelé, kteří se z obrazovky angažovali v tzv. obrodném procesu, mohli začít odpočítávat týdny či jen dny, kdy skončí.
Ti, co se objevili na obrazovce v „ilegálním“ vysílání během bratrské pomoci, měli zmizet co nejdřív.

Ale najednou se objevil háček. Kým nesmírně populární tváře nahradit. Jim rovných bylo málo, a navíc by museli mít i skvělé kádrové předpoklady, tedy být správného původu. Těžko najít někoho podobného jako byla K. Moučková, jejíž otec patřil k předním stranickým funkcionářům ze staré gardy a okupaci akceptoval. Na rozdíl od své dcery, pozdější disidentky.

Proto se zcela vážně na ústředním výboru a pak i v televizi dumalo nad tím, jestli se Televizní noviny mohou bez hlasatelů obejít. Že by se informace z ČTK objevily jenom jako napsaný text. To by se ale muselo dělat ručně, což nějaký čas trvá.

Samolepící písmena ještě neexistovala, dnes běžné titulkovače byly science fiction. Kdepak nějaké lišty s běžícími zprávami.

A tak se hledali nové mladé tváře. Do zpráv se dostali i některé slečny a pánové ve svazáckém věku a někdy i s úrovní, která trhala uši. Ale později se kolektiv vytříbil a docela to šlo.

Časem se stala strašná politické věc, že už oblíbené hlasatelka se sblížila s mladíkem, jehož matka byla chartistkou! Hlasatelka už do zpráv nesměla.

A o pár let později se jiná hlasatelka, jíž si oblíbil sám mocný tajemník ústředního výboru V. Bilak, jednoho dne frnkla do Německa. Ale kdyby jenom to, začala hlásit ve „štvavé“ vysílačce z Mnichova. Takové zklamání!

Ještě, že tam byl hlasatel, který se dopracoval k opravdu vysokému profesionalismu a navíc se i politicky angažoval. Jednoho dne ho ovšem zatkli. Dopustil se loupeže, aby měl čím splatit obrovské dluhy z karet.

Jenomže život šel dál, jako v té proletářské písničce: I kdybychom padli všici, stanou noví..

Jak nahradit politicky už neúnosného, zato však diváky oblíbeného moderátora či komentátora někým, kdo by se mu podobal jak vizuálně, tak i hlasově, by dnes už problém nebyl.

Víme, že AI dokáže „stvořit“ moderátora a zasadit ho do prostředí zpráv.

Paní Moučkové, která už mezi námi není, se omlouvám, ale jí by vyřídili bez obav z nevole diváků, a to v Ústavu A.S. Popova.

AI by dostala jasný rozkaz: Vytvořit hlasatelku, která nebude mít vyloženě tvář paní Moučkové, ale velmi by ji měla připomínat. Hlasem rovněž.

Lidé by si pak spokojeně říkali: Tak vidíte, že každý je nahraditelný.

Umělá moderátorka by pak do hlav lidí s úsměvem hustila správné ideje.

Exhibici provedl nedávno i V. Putin, když mu při televizní live besedě začal klást z plátna otázky údajně jeho navlas, i když vlasů má trochu víc, jeho prý AI dvojník. Klidě to mohl být předtočený originální prezident, a dialog si pěně předtím nacvičoval, aby svět otevřel nad úrovní ruské AI ústa.

A kdyby bylo třeba, aby některý politik „nezlobil“ a neříkal závadné věci, pak by AI moderátorka mohla s jeho AI dvojníkem vést rozhovor, kde by se kál, a pokud by to bylo třeba, i oznámil rezignaci.

U nás ještě – politicky i vědecky – tak daleko nejsme, abychom sofistikovaně manipulovali s veřejností. Ovšem v apolitickém rádiu už AI moderátorka slyšet je.
Lze předpokládat, že na sítích se už manipulace brzy projeví. Jako legrace, i jako matoucí záležitost.

Takže, kdo první oznámí rezignaci? Premiér? Prezident? Předsedkyně sněmovny?

Anebo nastoupí lídři SPOLU a oznámí rozpuštění trojspolku? Virtuálně samozřejmě, jak jinak v AI.

A ještě douška. Prezident vládě vzkázal, že by si měla pořídit také nějakého Stacha (výtečný televizní popularizátor vědy a techniky), aby lidem vysvětloval, jak to ministři s nimi myslí dobře.

To je přímo výzva programátorům, aby takovou AI osobnost vytvořili.