Máme ústavu, soudy a parlament, demokratické instituce, které nám mají zaručit lidská práva. Ale to není to úplně hlavní. Skutečnými garanty svobody a všech práv jsme my všichni. Institucionální záruky jsou samozřejmě nesmírně potřebné, a pokud nefungují správně, vždy to tvrdě pocítíme. Ale primární zárukou svobody je vyspělá občanská společnost. Bez ní jsou všechny ctihodné instituce pouhými prázdnými skořápkami, fasádou Potěmkinovy vesnice, za níž se klidně může skrývat tyranie. Výkonnými orgány, které mají dávat institucím obsah, jsou politické strany. Na nich stojí ústavní systém, ony mají pracovat tak, aby všechny instituce a všechny tři moci správně fungovaly a měly k tomu podmínky. Ony mají být továrnami na myšlenky a ideje, ony mají dodávat kvalitní lidi zastupitelské, čili reprezentativní demokracii.

Pokud tomu tak není, pokud oni „reprezentanti lidu“ nekonají tak, aby s nimi lidé byli spoko-jeni, máme zásadní problém. Zásadní, ale ne neřešitelný. Koneckonců, i politické strany jsou pouze jednou z částí občanské společnosti. Nestojí mimo ni. A už vůbec ne nad ní. Pokud se nám práce politických stran nelíbí, je v naší moci to změnit. Musíme ovšem s tou změnou začít sami u sebe. Demokratická reprezentace se nemůže příliš lišit od společnosti, kterou zastupuje. Nečekejme, že bude nějak zázračně lepší. Také však nemůže být o mnoho horší. Když všichni budeme sami od sebe i od politiků vyžadovat víc, věci se zlepší.

Že nic takového není možné? Ale ano. Ve skutečnosti už ona změna začala. Tlak veřejnosti si vynutil přímou volbu prezidenta. Stejně tak se postupně prosazuje změna v chování policie a justice. Složení parlamentu výrazně ovlivnila kroužkovací výzva. A byť šlo o akci naslepo, podstatné je, že lidé ukázali, že když se do toho opřou, dokáží zlomit i zdánlivě neotřesitelnou moc stranických sekretariátů – či možná spíš regionálních pašů. Takže ono to jde. Samozřejmě ne rychle ani snadno. Avšak zcela jistě. A to si přitom musíme uvědomit, že až na výjimky nešlo o nějaký organizovaný, řízený tlak. Ale o zcela spontánní projevy de facto anonymní masy lidí, oné „mlčící většiny“, která ukázala, že s jejím hlasem se musí počítat.

Ovšem občanská společnost má rovněž své exekutivní orgány. Občanská sdružení, média, církve, to vše jsou výkonné orgány, které dokáží efektivně prosazovat i zcela konkrétní opatření a změny. Když Velká Británie jako první země zákonem zrušila otroctví, nevzešla původně iniciativa z parlamentu, ale od malé hrstky lidí sdružených v evangelických organizacích.

I Česká republika je hrdým pokračovatelem tradice soukromých ochránců lidských práv. Naše charitativní a ochranářské organizace svým významem dalece přesahují velikost naší země. V 90. letech jsme chtěli být ekonomickým tygrem, což se nám ne tak zcela povedlo. Avšak ve stejné době a s daleko menším humbukem jsme se stali „humanitárním“ tygrem. Naši ochránci svobody a práv člověka si získali mezinárodní úctu a prestiž. Máme tedy rozhodně na čem stavět. Naše efektivně organizovaná zahraniční pomoc je více než dobrou inspirací, abychom si dokázali pomoci i ve svém vlastním domě.

Musím říci, že starost o občanskou společnost, o lidská práva, podpora všech, kteří na tomto poli něco konají, je pro mě jednou z nejdůležitějších povinností hlavy státu. Prezidentský úřad u nás požívá velkého respektu, a to mimo jiné právě proto, že lidé si s Hradem spojují duchovní, ale i praktickou oporu práva, řádu, svobody a lidských práv. Stát, jeho instituce a politické strany by rozhodně neměly brát organizace občanské společnosti jako nebezpečnou konkurenci, či hnízda otravných kverulantů. Právě proto, že vyrůstají z ní, nikoli naopak. Politické strany mohou a mají z občanské společnosti čerpat nové myšlenky, ideje, ale i spolupracovníky pro řešení konkrétních problémů. Ostatně po dvaceti letech působí naše politické strany hodně vyčerpaně, bez elánu, vyprázdněně. Také je ve velké většině vedou lidé, kteří jsou ve vysoké politice po celou onu dobu a prakticky nikdy nedělali nic jiného. Ano, i pro strany je čas na změnu. Svoboda, která jim dala před dvěma desetiletími vzniknout, musí být znovu vybojována, důvěra v systém obnovena. Mělo by být i v zájmu samotných politických stran, aby se tak dělo za jejich aktivní účasti, ne proti nim. Jestliže hlavním problémem naší demokracie je ztráta důvěry, pak náprava může vzejít jedině z občanské společnosti. A poli-tické strany by měly obhájit, proč jsou její významnou součástí. Jinak na to doplatí v první řadě ony.

Ale není ani v zájmu občanů, aby se zastupitelská demokracie oslabila. Jak řekl Winston Churchill „demokracie je nejhorším možným zřízením – s výjimkou všech ostatních, které lidstvo dosud vyzkoušelo“. Ruku v ruce s oslabením demokracie by šlo i oslabení, či dokonce velice vážné ohrožení svobody a lidských práv. Pak by už šlo nikoli „pouze“ o selhání politických elit, ale občanské společnosti. Občanská společnost je však skutečným zdrojem naší svobody. A já jí věřím. Věřím, že je dost silná pohnout věcmi k lepšímu. Dost silná na to, aby k lepšímu chování nutila svou nyní tolik kritizovanou součást – politické strany. Věřím a jsem připraven svým dílem pomoci a pracovat pro to, aby naše občanská společnost byla ještě silnější. Protože svoboda se má chránit tam, odkud pochází – přímo u zdroje.